Botičky
Nerada chodím do supermarketů a obchodních center. Tak nějak se rychle začnu cítit, jako bych měla duševní poruchu. Možná agorafobii. Všechno tam na mě padá, pod palbou smyslových vjemů zrakových a sluchových ztrácím přehled a s mozkem vymytým vtíravou hudbou si připadám jako ve snu.
Jenže tento týden manžel potřeboval boty a při nákupu mojí účast.
Ocitla jsem se tedy v OC Černý most ve Sportisimu. Procházím kolem regálů a najednou jsem koutkem oka něco zahlédla. Zaostřím pozornost a je to tam. Botičky mých snů. Měli i moje číslo. Nedělám tohle často, naposled někdy před desti lety. Kupovat nové boty je tak trochu proti mým zásadám. A teď jsem se jim zpronevěřila, koupila jsem si nové boty. A pámbů mě ihned potrestal.
Když jsem se doma chtěla pokochat a pochlubit a obula jsem si obě boty... Jedna byla jiná. Tak trochu jiná, na první pohled stejná. Ale z jiné kůže, jinak šitá a nižší.
Jela jsem autobusem zpátky, měnila botu a jela jsem zprátky. Zabralo mi to tři hodiny a připadala jsem si jako naprostý...
Myslím, že na další nové boty si počkám dalších deset let.
To jsou ony:
