Plašení
Minulý týden byl jeden můj dobrý známý (kterého velmi dobře znám) na večeři s vysokým armádním činitelem, odborníkem na bezpečnost státu (kterého známe všichni, ale bojím se ho jmenovat) na večeři. Ten činitel po dobrém jídle známému zdůraznil, že je třeba, aby si udělal nějakou menší zásobu pitné vody, trvanlivých potravin a pořídil vařič s malou plynovou bombou. Že prý ani snad nejde o nějakou válečnou hrozbu, ale rozvodná elektrická síť je v tak zoufalém stavu, že může na několik dnů kleknout kdykoli. Jak všíchni víme, bez elektřiny se zastaví všechno, ani voda nepoteče.
Známý mi to volal. Že prý pořád plaším a teď tohle.
Pravda, často plaším. Nejen, že jsem vyrostla pod komunisty stále zdůrazňovanou jadernou hrozbou, ale nerada bych se dožila boje před supermarketem, až mě opravdu zoufalý otec od rodiny praští po hlavě, aby jeho děti nezemřely žízní.
Nakoupila jsem si trochu balené vody, olej a nějaké špagety (lepší by byl kuskus, vaří se minutu, ale můj muž ho nerad). Marmelád mám plný špajz, brambor něco taky a vařič použiju ten, na kterém vařím o dovolené.
Přiznám se, že kdybych si nakoupila víc, připadala bych si jako blbec. Ale kdo ví...
