Vzpomínka na stíhačky
Nedávno jsem psala krátký článek o stíhačkách nad Prahou. Přiznám se, že to ve mě vyvolalo nostalogii a vzpomínky na dětství. Když jsem byla malá, nad domem mojí babičky létaly často, vždycky dvě, spolu. Jedna by se asi sama bála...
Zřejmě tudy vedl nějaký koridor na České Budějovice. Měla jsem je moc ráda. Chtěla jsem být také stíhacím letcem, protože jsem si všimla, že stíhači se často stávají kosmonauty a to byl můj sen. Nepochybovala jsem tenkrát, že budu jednou na jejich místě. Netušila jsem, že to, že jsem holčička, je vážný handicap, natož, že špatně vidím na jedno oko.
Některé stíhačky létaly velmi nízko a pomalu. Člověk si je stihl prohlédnout. Až na jednom leteckém dnu, kdy jsem viděla stihačku zblízka, jsem si uvědomila, že opravdu létaly VELMI nízko, doslova pár metrů nad střechou. Možná nacvičovaly únik před radary.
Jíné létaly naopak vysoko, jako malé šipky profrčely celým nebem za pár vteřin a nad lesem na to šláply. Ozval se dvojitý hypersonický třesk, okna zadrnčela a slepice kdákaly.
Babička byla stará a prostá venkovská žena, typ jako od Boženy Němcové. O technice neměla ani ponětí. Když se ozvaly ty strašné rány, prohlásila vždycky:
"Ty pitomci zase prorazili zvukovou bariéru!"
Moc by mě zajímalo, co si pod tím vlastně představovala.
