Tajemný svět uvnitř elektronkového televizoru
Když jsem byla malá, měli jsme černobílou televizi. Velkou dřevěnou bednu, která jak jen mohla, tak zlobila. Tu nešel obraz, tu zvuk. Tatínek ji uměl spravit. Ráda jsem se koukala, jak se vrtá uvnitř, v tom tmavém zaprášeném světě, plném žhnoucích lampiček a tajemných potenciometrů. Jak otáčí iontovou past a za štiplavé vůně pájí.
Snila jsem o světě v budoucnosti. Představovala jsem si, jak by mohl vypadat. Mnohé jsem vysnila, ale většina věcí moje představy předčila.
Miluju moderní technologie. Když mám v ruce dceřin tablet, vím, že žiju v budoucnosti. Barevný film na téhle kouzelné tabulce ve srovnání s obrazem naší televize z mého dětství! Nebo můj mobilní telefon, kterým fotím jarní kvítka v lese a mohla bych se najít, kdybych se tam ztratila. Nebo si zavolat pomoc, kdybych někam spadla.
Co jsem si jako malá holčička neuměla představit, že jednou tatínkové televizi nebudou umět opravit. Ty dnešní placaté obsahují jen desku s čipy a jinými integrovanými obdvody. Když se nějaký mikroskopický kousek rozbije, je celý přístroj na nic.
Taky by mě nikdy nenapadlo, že bude jednou svět tak strašně zranitelný. Nechápu, že civilizace postupně a před mýma očima vkládala dobrovolně a bezvýhradně své základní funkce do něčeho tak křehkého a virtuálního, jako je internet. Kdyby nyní z jakýchkoli důvodů přestal fungovat, zastaví se bankovnictví, letecká doprava, zásobování, obchodování, zastaví se v podstatě všechno, na čem jsme životně závislí. Slepice sice snesou vejce nezávisle na internetu, ale distribuovat už je bez něj neumí nikdo. Já bych myslela, že by civilizace měla mít víc rozumu a zachovávat záložní mechanismy na internetu nezávislé. Jedna věc mi vrtá hlavou - mohla bych to já nějak ovlivnit? Zatím jsem nic nevymyslela...
