Policie na Sardinii

V minulém článku z letošní dovolené jsem slíbila vyprávění o policajtech na Sinisu.

Kdysi to totiž na evropských ostrovech bývalo takhle: člověk přijel ve svém obytném autě, v těchto zemích zvaném kempr, někam k moři. Tam zastavil a bydlel. Narozdíl od místních obyvatel, kteří praštili na zem s obaly od všeho, co zrovna na pláži nebo u auta zkonzumovali, nedělal nepořádek, protože obytné vozy obsahují chemické wc, nádrž na odpadní vodu a koš na odpadky.

Ve francouzských zemích je dnes každá odbočka na svém začátku opatřena břevnem ve výšce 2,2 m, aby se tam větší kempři vůbec nedostali. My projedeme, náš vůz je vysoký 195 cm a proto ho taky máme. Na konci takových cest obvykle čeká ráj ve formě krásné pláže nebo alespoň malebného parkoviště pod borovicemi a zbývá přelézt dunu, aby byl člověk u moře. Pokud se náhodou nacházíte v přírodní rezervaci, několikajazyčná tabule opatřená názornými piktogramy vás upozorní, že se na místě nesmí zůstat přes noc. Když to risknete, ráno vás policie, která dorazí na čtyřkolce, varuje, že najde-li vás tam i další den, bude to stát 135 euro. (To už jsme neriskli.)

V Itálii vznikla placená parkoviště na konci polních cest proježděných místními obyvateli. Stojí tam pultík se slunečníkem, pod kterým je osoba vybírající parkovné. Parkoviště je plac, kde se nepostkytuje nic. Stín, toaleta nebo dohled nad zaparkovanými vozy, to neexistuje. Takže všichni parkují v pangejtu napůl na cestě před pultíkem a plouží se vedrem kolem poloprázdného placu k moři. Všude jsou tabule, pouze v italštině, že se místo musí opustit do 20:00. Pak je všude zákaz stání.

Na Sinisu je tento systém doveden k dokonalosti. Jede se kolem patnácti kilometrů velmi rozbitou polní cestou až k obrovským hliněným parkovištím, před jejichž rozlohou jsou parkoviště u pražských obchodních center malými kapesníčky. Nad tisíci ve slunci zářícími karoseriemi aut zaparkovaných v dlouhých řadách se vlní rozžhavený vzduch.

Sinis je velmi rozsáhlá rovina. Parkoviště je tak velké, že když si někdo chce vzít parkovací lístek, musí k pultíku třeba třištvrtě kilometru. A všude ty cedule!

Když tato místa minete a projedete skrz parkoviště dál, najdete soustavu cestiček, kde jsou šťasně zašití kempři. Bydlí tu a spí. Pláž tady ale už není moc pěkná. Písek je hrubý, což by nevadilo, ale pár metrů od břehu začínají těsně pod hladinou kamenné plotny, které sahají kam už ani oko nedohlédne. Koupat se člověk musí kousek od břehu jako ve vaně.

Nicméně jsme zůstali a první noc nám to prošlo. Stáli jsme přímo na břehu a romanticky jsme večer pozorovali západ slunce přímo do moře.

Druhou noc nám to neprošlo.

Když se měl opět západ slunce konat, objevila se dvě policejní auta. Jedno obsahovalo policajty místní, jedno na jejich podporu policajty státní. Objížděli všechny vozy, vzdálené od sebe několik desítek metrů (zdvořile neparkujeme těsně vedle sebe), které tu zbyly. Zdálky jsme koukali, jak všichni pomalu a zklamaně odjíždějí. Pak došlo i na nás. Maličký starý policajt lascívně zavrtěl prstíčky, abychom šli k němu. Až k nám se neodvážil, byli jsme moc daleko v písku, bál se, aby se nezahrabal. Hořeli jsme zvědavostí, jestli bude i pokuta. Nebyla. Musím uznat, že byl velkorysý. Naši políši by nás určitě zkasírovali. Ale vypadnout jsme museli, západ slunce jsme už neviděli.

Docela by mě zajímalo, jak se nakládá s vybranými penězi z parkovného. Jestli jdou někomu do kapsičky nebo jsou naopak použity na ochranu místní přírody.

Příště o středomořské podmořské přírodě.

Západ slunce na Sinisu ze zadního sedadla