Býti lepším člověkem aneb podzimní deprese
Když jsem kdysi konečně vyšla z nejhorší puberty, odnaučila jsem se plynule lhát. Všimla jsem si, že mám svědomí.
Pak mi začaly dozrávat evolučně nejmladší části mozku jako například centra empatie a soucitu v čelním laloku a já si uvědomila, že je třeba se stát lepším člověkem.
Vytyčila jsem si nemalé cíle, které jsem postupem času stále rozšiřovala. Trénovala jsem vlídnost, vstřícnost, laskavost a mírnost. Tu mám při svých poněkud atavisticky agresivních sklonech zapotřebí. Snažila jsem se být empatická, důsledná, činorodá, obětavá. Pokoru jsem nacvičovala jakožto opak k namyšlenosti. Chtěla jsem být ohleduplná. Chtěla jsem postupně redukovat rozsáhlý soubor svých nehezkých povahových rysů.
Učila jsem se milovat sebe, abych pak mohla správně milovat bližního svého jako sebe samého.
Také jsem se snažila nesoudit, abych nebyla souzena a pak abych nesoudila sama sebe. Pokoušela jsem se ctít svobodu ostatních bytostí zároveň s pěstováním velkorysosti a tolerance. Hledala jsem, kde končí moje svoboda, protože tam začíná svoboda jiných. Hledala jsem také, kde začíná ta moje a končí těch ostatních.
Po mnoha nezdarech, selháních a debaklech jsem po letech hodně slevila.
Nyní se pokouším dohlédnout alespoň na špičku vlastního nosu a do konce života mám co dělat.
Ilustrační obrázek: https://www.flickr.com/photos/ntr23/8181798177/