Ozvěny 2. světové války
Vloni jsme cestovali po Řecku a tam na jednom malebném plácku vedle nás zaparkovalo auto podobné našemu s německou rodinou podobnou té naší. Padl večer a soused k nám přišel, jestli nám tam nevadí. Slovo dalo slovo a flaška Ouza přistála vedle láhle vína. Strávili jsme moc příjemný večer v družném rozhovoru.
No, v rozhovoru... Oni mluvili samozřejmě německy, plynně anglicky a trochu francouzsky, ale bylo jim to k ničemu - s námi se nejdřív stejně moc nedomluvili. Když trochu poklesly hladiny v láhvích, nějak odplavily jazykové bariéry a začali jsme si rozumět. Nevím, jak jsme k tomu tématu došli, ale najednou jsme mluvili o vzpomínkách na 2. světovou válku.
Franzův otec byl fašista, který se dopouštěl hrozných činů. Franz se s tím stále moc špatně vyrovnává.
Rodina Eve byla těsně po válce odsunuta z Maďarska a její maminka, tehdy malá holčička, se s tím také dodnes nevyrovnala. Má strašné vzpomínky na vyhnání z domova.
Mužův dědeček byl popraven fašisty na Pankráci. Jen proto, že byl hejtmanem. Prostě pomsta za Lidice.
Mužova maminka pořád nesnáší bouřku. Hrom jí připomíná bombardování Prahy koncem roku 1945. Jejího tatínka pak vyhrabávali zpod sutin.
Moje maminka dodnes často vzpomíná, jak s baťůžkem, který stále stál připravený vedle dveří - byl v něm chleba, voda a panenka - noc co noc za houkání sirén utíkala do sklepa schovat se před nálety. Bylo jí pět let. Bydlela tehdy ve Vlašimi. Byla - a je tam stále - veliká zbrojovka. Nálety se tam koncem války konaly velmi často. Maminka z toho má ještě dnes čas od času noční můry a nemůže poslouchat sirény.
Můj dědeček byl dva roky v pracovním koncentráku v severních Čechách, vzal si židovku. Jeho žena, moje babička, se s mým tatínkem, tehdy malým chlapcem, skrývala. Dědeček se vrátil během osvobození a vážil čtyřicet kilo. Celá rodina přežila. Díky úplatkům.
Sešli jsme se v tom Řecku náhodně čtyři lidé, všichni daleko od domova a šedesát let po válce. A duše každého z nás je tou válkou dodnes nějak poznamenaná. I po tolika letech se z mlhou zakrytých desetiletí všechních dnů vzpomínky vynořlily ostře. I přes to, že nejsou naše vlastní. Žijí vlastní život a brání se zapomnění...
Jsem si jistá, že každý z vás, kdo budete tenhle článek číst, jste na tom stejně. Jaké vzpomínky vystupují z vaší mlhy?
