Zánět močových cest

Tohle není návod na zázračné vyléčení této nemoci. Je to článek o naprostém idiotství a to o idiotství mém a o tom, co rozhodně nedělat.

Už od mládí trpím pravidelnými záněty močových cest. Pořídím si to každý rok.

To jsem se takhle jednou vdala a jako jedenadvacetiletá novomanželka jsem se se svým novomanželem odstěhovala do starého domku na okraji vsi. Zahrada sousedila s téměř neprostupnou džunglí mohutně rozrostlých náletových dřevin.

Suchý záchod byl v přístavku zvenku baráčku. Ale ne, to nebylo to místo, kde bych poprvé nastydla.

Rozhodli jsme se domek přestavět na středoevropský standard. Chtěli jsme ústřední topení, koupelnu a hlavně splachovací toaletu. Začali jsme ubouráním části domu i s přístavkem. Přišli jsme tak o záchod. Můj novomanžel udělal otvor v plotě, který nás odděloval od džugle, v džungli vykopal jámu, na ní postavil dřevěnou bednu s úhledným kulatým otvorem, kolem zatloukl čtyři kůly a na ně položil několik prken jako stříšku, aby nám tam nepršelo na hlavu. Já jsem v rámci zkvalitňování života a civilizačních návyků horní desku bedny krásně natřela bílou barvou - a to se časem ukázalo jako fatální chyba.

Tohle nouzové řešení mělo sloužit jen pár týdnů, než bude staré stavení přebudováno, ale stavební práce se protáhly, jak to ony často dělají - koukněte třeba na tunel Blanka - a vydrželo celou zimu.

Zažila jsem tam mnohá dobrodružství. Jednou jsem těsně za zády uslyšela tak pohoršené odkašlání, až jsem se leknutím skoro skutálela do křoví. Filmově pomalu jsem se otáčela, komu že to pohlédnu do očí. Ze zadu na mě ze vzdálenosti několika centimetrů stejně překvapeně zíral srnec. A jednou se na mě přišlo kouknout divoké prase. Když jsem ho začala zastrašovat řevem s naprostým pocitem bezmoci s nohama svázanýma kalhotami u kolen, zmateně nám dírou v plotě vběhlo na zahrádku. Od té doby jsem si tam s sebou vždycky nosila sekyrku.

Moje chvíle přišla uprostřed noci a uprostřed zimy. Musela jsem vylézt z vyhřáté postele a vypravit se do džungle. Mrzlo a sněžilo, byla tma jako v pytli. Na bíle natřených prknech jsem neviděla navátý sníh. Musela jsem se tam tenkrát zdržet a tak jsem si pořídila svůj první zánět močových cest.

Každý rok v předjaří mi otrne a získám pocit, že už jsem to neměla dlouho, alespoň tři čtyři roky a ztratím ostražitost. Mám dojem, že jsem borec a že se mi nemůže nic stát.

Můj muž ten dojem nemá.

Ačkoli mě už moc nevnímá, když si někde venku hloupě sednu, ihned volá "Nesedej si, nastydneš!"

Sednu si, nastydnu. Doktorka se mi už tak trochu posmívá. "Téměř před rokem to bylo, podívejte", ukazuje mi záznam v počítači, když se jí snažím přesvědčit, že už jsem to tentokrát neměla fakt dlouho.

Před pár lety - ale možná to bylo vloni - jsem se rozhodla, že nejsem žádné ořezávátko a že to rozchodím. Pila jsem litry urologického čaje a galony vody. Na záchodě jsem skrz zuby sevřené bolestí cedila sténání a ošklivá slovíčka (podrobnosti o nich najdete v mém starším článku Jazykový koutek).

A pak to přišlo. Otočila jsem se a mísa byla plná krve. Ne, nespletla jsem si to s periodou. Tak jsem za hodinu naplnila skleničku od Tatarské omáčky temně rudou neprůhlednou kapalinou a vypravila jsem se k doktorce.

Měla dovolenou.

Sestřička mě odeslala na druhou stranu polikliniky k doktorce, která tu mou zastupovala. V čekárně bylo možná padesát lidí. Odevzdala jsem brutálně vyhlížející skleničku sestře.

"Co to je?"

"To je moje moč."

Mám dojem, že ta mohutná žena s kamennou tváří, která vypadala jako asistentka doktora Mengeleho, nepatrně pozdvihla levé obočí. Jeden pán vyskočil a uvolnil mi místo. Usedla jsem a čekala. Ani nevím, jak dlouho. Když je mi blbě, je mi tak nějak všechno jedno. Seděla jsem tam v takovém polospánku několik hodin, když vyšla sestra a stále plné čekárně sdělila, že už nemůžou nikoho vzít a - jen ta pani s tou sklenicí s krví má jít dovnitř.

Lékařka mi vynadala až do bezvědomí. Prý takhle to zanedbat! Vyhrožovala zánětem ledvin a co já vím čím ještě.

Měla na mě pozitivní vliv, už se to nesnažím rozchodit. Ani letos. Pro antibiotika jsem mazala při prvních příznacích. Doktorka mě pochválila, prý tentokrát v moči žádná krev, jen bílkovina.

Bylo to stejné jako vždycky. Moje blbost zřejmě nezná hranic. Věšeli jsme s mužem firemní štít kosmetickému salónu. Trochu mrzlo a svítilo sluníčko. Měla jsem lyžařskou kombinézu, abych nenastydla. Když už manžel na štaflích dokončoval nějaké drobnosti, čekala jsem dole. Usedla jsem na obrubník. "Nesedej si, nastydneš!", ozvalo se okamžitě zezhora. "Ale prosim tě, je teplo, jsem nabalená, za takovou chvilku nemůžu nastydnout!"

No a pak jsem týden musela poslouchat "Já jsem ti to říkal!"