Háčkování z nitě jako lék

Před docela dlouhým časem jsem napsala článek Vláda antidepresiv, protože jsem se do nich před pár lety taky namočila.

Mám takové podivné a stavem svého života (to klepu na dřevo) nevysvětlitelné úzkosti. Někdy je lépe, někdy hůř. Před pár lety to už nebylo k životu. Ráno jsem se budila vyděšená, mráz mi seděl na zádech až to bolelo, zvedal se mi žaludek, hlava se mi točila a po žebrech mi tekl ledový pot. Byl to takový pocit "něco se stalo" nebo jako velká tréma. Nebo jako když se leknete a to leknutí nepřejde. Když mi v kuchyni něco upadlo nebo jsem něco rozlila, stála jsem tam v panice a nevěděla jsem, co mám dělat.

Kamarádka se na mě nemohla koukat. Jako šílenec vypadáš, pravila a poslala mě ke svému psychiatrovi.

Psychiatr mě vyslechl, zeptal se na těžké dětství, jestli nemám dluhy nebo zlomené srdce a chtěl mi napsat antidepresiva.

Nechtěla jsem, bála jsem se jich.

Zkoušel na mě tedy konvenční psychiatrický arzenál. Po něčem jsem všude usínala, po jiném mi to vůbec nemyslelo. Po půl roce jsem to vzdala a nechala si antidepresiva napsat. Doktor mi tehdy vysvětlil, že nejsou na to, aby mě vyléčila. Že jsou na to, abych necítila úzkost a že duše se časem zahojí sama. To že poznám a pak s tím budu moci přestat.

Ano, bylo to lepší. Jako když vás bolí zub a vezmete si prášek proti bolesti. O té bolesti pořád víte, ale dá se to. Je překrytá. Ale nebyla jsem to já. Zhoršila se mi paměť a soustředění. Moje kognitivní funkce šly do kopru. Dělala jsem chyby v práci, takové nepochopitelné jako úplný blb.

Jelikož mi otrnulo, chtěla jsem ty léky vysadit. Jen jsem trochu ubrala, bylo mi zle. Bolela mě hlava a měla jsem závrať, hodně divnou. Při každém pohybu měla závrať i moje ruka nebo noha a všechno kolem mě mi připadalo strašidelné. Psychiatr říkal, že musím ubírat velmi pomalu.

Tak jsem nějakou dobu neubírala a začala jsem háčkovat z nitě jakožto cvičení trpělivosti. Rodina mi často předhazovala, že málo co dotáhnu do konce. Není to pravda, co jsem začala, vždycky jsem dokončila. Nevím, kde to vzali. Když jsem doháčkovala triko - trvalo to asi čtyři měsíce - říkat to přestali.

Všimla jsem si ale jiného efektu. Bylo mi líp, když jsem zaplétala čas do malých a monotónních oček.

Pak jsem si troufla vysadit ty ďábelské tabletky.

Jeli jsme na dovolenou. Jezdíváme na čtyři až pět týdnů a tak jsem měla dost času.

Vysadila jsem je najednou a bylo mi blbě. Ale vytržena z běžných denních povinností a v jiném prostředí to šlo. Závrať mi vadila jen jednou a to když jsme lezli na Monte Cinto. To je na Korzice a je vysoké jako Gerlachův štít. Šplhá se tam po skalách a nějaké ferraty tam nevedou, je to slušná divočina. Nebylo mi dobře, když jsem měla pod sebou půl kiláku šikmé skalnaté stěny. Vypadala dost strašidelně.

Postupně závratě a bolesti přešly a domů jsem přijela "čistá".

Úzkosti se vrátily. Někdy se i bojím venku. Že se tak nějak podivně ztratím a nebudu trefit domů. Na to ale nikdy nepřistoupím, rozum pořád funguje. Trénuji odvahu a ven chodím.

A tak háčkuju z nitě dál. Sedávám a vmotávám drobné chvilky do nitek a ten čas mi zůstává. Jak ubývá, mě přibývá krajka. Tik. Očko. Ťak. Sloupek.

Pomáhá mi to. Přestanou se mi třást ruce a sedět mráz na ramenou.

Už mám dvě trika a velikou šálu. Mají skvělé vlastnosti. Dobře se perou a jsou samožehlící. Ať to obléknu jakkoliv zmačkané, za chviličku vypadám jako ze škatulky.

Trvá mi to vždycky několik dlouhých měsíců. Nedávám si složité cíle. Dělám jen jednoduchý vzorek, abych na to nemusela moc myslet. Nechci počítat víc než do pěti. Je to vlastně bitmapa s nízkým rozlišením.

Souběžně trénuji pocit, že ta úzkost je jen bolest fyzická. Tělesnou bolest snáším mnohem lépe a tak jsem se to důsledně učila šoupnout na úroveň chřipky nebo bolavé nohy. Po letech už to tak docela vnímám a hodně to pomáhá.

Teď jsem zase musela začít další tričko. Bude kostkované a velké a volné. Hádám, že bude hotové někdy na podzim, ale to je jedno. Dá se toho udělat kolem jednoho centimetru za den, je to nakonec jen obyčejná bavlněná nit čtyřiačtyřicítka.

Budu mít nachytaný další čas a zahalím se do krajky.

Tričko č. 2: na tom ramínku se mi nepovedlo, aby hezky viselo. Na člověku vypadá dobře.

Šála. Moc nehřeje.

Zárodek trička č. 3: