Zlepšení fyzické kondice
Kdo chce úspěšně podvracet spotřební civilizaci, měl by se nejen vyhýbat průmyslově vyráběným potravinám, ale měl i dbát o fyzickou kondici, aby nemusel podporovat farmaceutické firmy konzumací léků proti civilizačním chorobám. A právě fyzickou kondici jsem hrubě zanedbala.
Nedávno jsem dobíhala tramvaj. Bylo to skvělé, běžela jsem jako srnka, sotva jsem se dotýkala země. Mám dlouhé nohy a tramvaj jsem dostihla s velkou rezervou. Vletěla jsem dovnitř a zhroutila se do sedadla. Těch 100, 150 m nebo kolik to bylo, mě úplně odrovnalo. Tep bych si ani nestihla počítat a dech se mi uklidňoval půl hodiny. Nevěděla jsem, jestli mě dřív klepne pepka nebo dostanu infarkt. I řekla jsem si, že je třeba se mnou něco udělat.
Jenže s mou povahou a názory je to těžké, musím na sebe opatrně. Jsem neobyčejně plachá na cokoliv, co vypadá jako disciplína a pravidelnost. Jakmile tím něco zavání, ihned prchám. - To víš, jsi intelektuál a bohém, říká mi ironicky můj muž.
Posilovny a fitness přístroje považuji za zářný příklad uměle vytvořených potřeb. Kdybychom se zhýrale nepřežírali a pak se nepovalovali na gauči (jako já), nic takového by nebylo potřeba. Ono to není třeba ani nyní, stačilo by prostě vyběhnout ven nebo fyzicky pracovat a bylo by to. Ale máme vymyté palice reklamními spoty.
Kdysi, když jsem ještě neměla tak vyhraněné názory, jsem si pořídila rotoped. Skončil jako věšák na prádlo než jsem ho zase prodala. Prostě to není pro mě.
Navíc jsem pořád taková unavená, nanicovatá, pohodlná, hlava mě bolívá, špatně usínám a tak se mi sportovat nechce.
Nejspíš je to se mnou jako se slaboučkým autem. Když se od něj chce vyjet do kopce nebo zrychlit, tak to jeho motor s malým obsahem válců nedovolí. A já jsem připustila, aby se moje tělo stalo takovým slaboučkým autíčkem, kterému tečou a nedoléhají ventily. Bohužel ho nemůžu dát do šrotu a koupit si nové. Budu z něj muset já sama zase udělat nadupanou káru.
Shodou okolností jsem byla u doktorky dělat hypochondra. Že mívám "srdce v krku" a takovou jako bublinu pod hrudní kostí. Svěřila jsem se jí se svým záměrem nějak sportovat. Pravila, že to nesmím, že jako v mém věku a stavu... a doporučila mi rychlou chůzi. Rychlou chůzi opravdu nemůžu, nic nudnějšího neznám. Kam bych kruci chodila?
Doktorka slyšela na mém srdci nějaký šelest a poslala mě na kardiologii. Odplazila jsem se od ní jako těžce nemocný člověk.
Šla jsem rovnou na kardiologii. Vypadala jsem tak hrozně, že mi udělali sono a EKG ihned. Oznámili mi, že jsem úplně zdravá. Odcházela jsem jako zcela jiný člověk. Moje srdce je jen slabé a ochablé. Cítila jsem, že potřebuji nějakou sofistikovanou fitness pomůcku, abych to napravila. Zamířila jsem rovnou do hračkářství a tam jsem si koupila krásné tlusté červené turbošvihadlo, které se točí skoro samo. Švihadlem nepodpořím uměle vytvořené potřeby a poskakování je fajn a je to hrozně jednoduché. Bude mi stačit pár vteřin, než padnu, a tak mi to nezabere moc času. Je to pro mě jako stvořené.
Začala jsem skákat. Poskakuju na zahrádce když je hezky a na dvorku, když je ošklivo, tam mi neprší na hlavu. Konečným cílem je vydržet deset minut bez omdlení.
Věřím, že většina z vás, milí čtenáři, jste akční a zodpovědní a tudíž vaše fyzická kondice nepotřebuje vylepšení. Ale určitě jsou mezi vámi i tací, kteří jste na tom podobně jako já. Právě pro vás jsem se rozhodla zaznamenat svoje zkušenosti, kdybyste mě náhodou chtěli následovat. Zatím nevím, jak dopadnu.
První den, středa 25. 3. 2015, váha 56 kg
První meta je uskákat mojí oblíbenou písničku. Trvá čtyři minuty, jdu na samu hranici svých možností. Nezvládnu z ní ani půlku. Po necelé minutě mě plíce pálí jako čert. Prožívám těžkou tachykardii a hyperventilaci, která trvá dobrých 15 minut. Skáču 2 x denně. Celkový čas tréninku jsou tedy 4 minuty za celý den, počítaje v to i vymotávání se ze švihadla.
Pozoruji ústup tupé únavy a bolesti hlavy. Nejspíš se mi po letech vyměnil zatuchlý vzduch v plicích. Přechází mě zimomřivost.
Druhý den
Mám namožené svaly na nohách a vytahané vazy, které drží mé vnitřní orgány na jejich místech od toho, jak mi lítají nahoru a dolů. Pravděpodbně se mi zpřeházely. Zadek mi narozdíl od prvního dne už nelítá. Funím aspoň desetkrát tak dlouho, než skáču. Večer velmi dobře usínám.
V noci mě sem tam probudí křeče bérců.
Třetí den
Nohy bolí o něco méně, naopak mě začaly bolet ruce a záda a podbřišek. Ve výdrži žádný pokrok.
Únava a bolesti hlavy se nevracejí. Neploužím se po baráku jako lemra nýbrž jsem jako vítr. Všechno mi jde rychleji a běžné činnosti mě neštvou. Ranní otupělost, která mi obvykle vydrží do odpoledne, mizí ihned, jak si dopoledne zaskáču. Mám lepší náladu. Večer usínám jako zabitá.
Čtvrtý den, sobota
Přibrala jsem kilo. Doufám, že je to svalová hmota. Zdá se mi, že mám hezčí nohy.
Pátý den
Nohy hezčí nemám.
Šestý den, pondělí 30. 3. 2015
Zaznamenán první pokrok ve vytrvalosti. Uskáču 2/3 písničky. Je to zlepšení o 1/6, absolutně ovšem maximálně o 40 sekund. Brzy ze mě bude Rambo. Svaly na nohách mě téměř nebolí, ruce a ramena méně. Naopak mám asi namožené srdce. Do večera mám po svém výkonu tlak na hrudi a pocit, že se mi tam to srdce nechce vejít. Odpolední trénink raději vynechávám, rodina soudí, že to se mnou co nevidět flákne. Pobolívají mě kolena, jakobych v nich měla vzduch.
Sedmý den
Stále 2/3 písničky, ale s lepším pocitem. Srdce je v pohodě, trénuju i odpoledne. Vydýchám se rychleji. Kolena mě bolí celý den obě a docela dost.
Osmý den
Kolena mě pořád bolí, díky za optání.
Devátý den, čtvrtek
Kolosální úspěch, 3/4 písničky. Kolena pořád bolí, ale už míň.
Třináctý den, neděle 5. 5. 2015
Kolena přestala bolet. Moje původní neduhy jako bolení hlavy a únava se vzpamatovaly, jak si zvykly na zvýšenou námahu. Zvládnu písničku skoro celou.
Osmnáctý den, 10. 4. 2015
První meta dosažena. Dnes jsem poprvé slyšela svou písničku celou a je ze mě Rambo. Plíce mě nepálí a rodina už nemá sklony po každém mém tréninku volat záchrannou službu. Tělo mě nebolí a srdeční potíže zmizely.
To je moje turbošvihadlo.
