Jaké je to v padesáti

Nedávno jsem oslavila 49. narozeniny.

No, oslavila... Ke slavení to nic moc není, ale přinutilo mě to k určitému bilancování. Vstoupila jsem totiž do padesátého roku svého života a to už je vlastně docela kláda.

Když se řekne "před padesáti lety", tak se mi to zdá fakt strašně dávno. Když ale hledím zpátky na svůj život, nic moc to není.

Když jsem byla malá a pak už jen mladá, zajímalo mě, jak se cítí takoví starci, kterým už je třeba padesát. Ale nějaká společenská konvence člověku brání ptát se: "jak se cítíš, když už jsi tu tak dlouho a vypadáš tak hrozně?" nebo "Jaké to je, když už ti moc života nezbývá?"

Ani já se nedokážu zeptat svých rodičů, kterým oběma táhne na osmdesát, jaký je pocit, když je jasné, že nejpozději za dvacet let, ale možná už napřesrok, tu nebudou. Jaký je to pocit, když už člověk není hezký a pohyblivý a není zrovna nejzdravější na celém světě a není žádná možnost, že by se to zlepšilo.

A tak jsem se rozhodla, že pro mladé, které to třeba zajímá, napíšu, jaké to je, když je člověku padesát.

Suběktivně je to tak, že jsem tu prostě odvždycky a přitom pořád stejně dlouho. Je to stejné, jako v mých nejranějších vzpomínkách i jako v mládí. Mám dvě děti s třináctiletým odstupem, každé narozené v jiném tisíciletí, ale vzpomínky na jejich narození mají stejnou váhu. Jako kdyby se narodily ve stejnou dobu.

Neztrácím ze zřetele běh času, jen ho vnitřně nějak nemám. Jsem si vědoma vývoje, získávání zkušeností. Vím, co jsem kdy prožila, co jsem dělala. Ale vzpomínky nemají váhu podle časové posloupnosti, mají váhu podle důležitosti.

Vnitřně se cítím stejně jako vždycky, jako dvouletá, jako dvanáctiletá. Když se nikdo nedívá, tak zlobím. Venku chodím po obrubníkách a kopu do kamínků. Tuhle jsem od Alberta až domů dokopala tenisák a za sebou přitom táhla vozíček RVHP s nákupem. Na Matějské pořád chodím na horskou dráhu a letos jsme si užila 80 metrů vysoký řetízkový kolotoč. Ale nadalo se na něm před jízdou zatočit se kolem své osy do řetízků jako na tom menším obyčejném (věřili byste, že už to dneska děti nedělají?). Bavilo mě to za mlada a tohle mě baví pořád. Ale už by mě asi nebavilo celé odpoledne sedět v zahradní restauraci a cvrnkat krabičky o pivo jako v šestnácti. I když kdo ví - třicet let jsem to nezkusila.

Paměť mi slouží selektivně. Co mě zajímá, ukládá se mi ihned. Baví mě informační technologie, takže článek ze Světa Androida, novinky z grafických programů nebo vtipy o Windows si zapamatuji ihned a perfektně. Ale jak se jmenuje ta příšerná zelená ještěrka ze včerejšího přírodopisného filmu nemám nejmenší tušení. Musím se hodně zamýšlet, abych si vzpomněla, co jsem dělala před týdnem, ale asi to nebylo nic důležitého. Jinak bych to věděla. Tuhle jsem si řekla, že v rámci trénování paměti začnu studovat španělštinu. Když jsem po týdnu uměla pět slovíček, vykašlala jsem se na to. Raději se budu držet svého kopyta.

Fyzicky zevnitř chátrám celkem málo. K narozeninám jsem si koupila švihadlo, abych trochu vylepšila kondici, jinak si nemám na co stěžovat (a to klepu na dřevo). Že už nejsem hezká je mi dost jedno, protože se většinu času nevidím. Občas se leknu, když se nečekaně zahlédnu ve výloze, ale je to tak, že k estetické úhoně dojdou ti, co se na mě musejí koukat. Mířím-li k zrcadlu, jsem na to připravená - a nakonec se optimisticky rozhodnu, že to ještě jde a mohlo by to být horší. Některé věci přestaly být důležité. Kdysi jsem si myslela, že když mám třeba ofinu jen trochu jinak dlouhou než jsem chtěla, tak je to strašně hrozná katastrofa. Dnes už se netrápím hromadou mindráků, že nevypadám tak, jak bych si představovala a vím, že když nemám dokonalý účes, tak si toho stejně nikdo nevšimne. Důležitější je, co komu říkám, jak ho umím vyslechnout a jak se k lidem chovám. Pravda ale je, že ze svých současných fotografií jsem smutná a většinu jich smažu.

Když mě zabolí u srdce, tak myslím na infarkt. To mě v mládí nenapadlo.

A že už mi možná moc času nezbývá? Že jsem určitě hodně za půlkou? Jak jsem psala na začátku: jsem tu odvždycky a pořád stejně dlouho a tak půlka nebo zbytek nebo čtvrtina nemá smysl. Ani nemám pocit, že jsem něco nestihla, protože nemám žádné velké cíle. Naopak mám pocit, že už jsem udělala fakt hodně práce a svět se mi nijak zvlášť nelíbí. Zatím jsem nenarazila na nic, kvůli čemu bych tu chtěla být věčně.

Netuším, jestli na mě ještě v životě čeká něco velkého. Mám svou profesi, rodinu jsem založila, dům koupila... Co bych mohla ještě od života čekat? Mám všechno, po čem jsem kdy toužila (znovu klepu na dřevo, to dělám často). Přeju si, aby naopak k žádné velké změně nedošlo, protože by nemusela být k lepšímu.

Nebojím se, že zemřu. Vadí mi, že pokud se člověk dožije vyššího věku, musí tak zošklivět a schátrat. A bojím se jak zemřu. Aby to netrvalo moc dlouho a moc to nebolelo. To se možná už může blížit. A co? Člověk vydrží hodně a tak vydrží i vlastní smrt. Stejně se nic jiného dělat nedá.

A jak by to mohlo být dál?

Devadesáte let přeletělo světem;
mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle:
kdo onoho času býval nemluvnětem,
jest nyní starcem, do hrobu se chýle.

Avšak málo jich dozrálo k té době,
ostatní všickni jsou schováni v hrobě.
Jiné pokolení - cizí obličeje -
vše ve světě cizí, kam se člověk děje;
jen to slunéčko modravého nebe,
jenom to nižádné proměny nevzalo;
a jako před věky lidi těšívalo,
tak i nyní ještě vždy blaží tebe!

(Karel Jromír Erben: Kytice, Záhořovo lože)