Korzika 2015 - 1. díl

Milí pátelé a čtenáři,

moje prázdninová přestávka skončila a já se k vám ráda vracím, jak jsem slíbila.

V posledním článku jsem psala, jak si dávám předsevzetí, že přes léto nepolezu na internet - mimo pracovní nutnosti - a nebudu čučet do mobilu. Cítím povinnost se přiznat, jak to dopadlo... Ale jo, docela jsem to zvládla. Zprávy mi nechyběly, ale recidivovala jsem, když bylo odněkud slyšet hřmění. To jsem se fakt musela kouknout na Meteoradar, odkud a kam že to jde.

Ale celé léto jsem na vás myslela a věřila, že se mi vrátíte. Doufám, že vám mé moralizující lamentace chyběly :-)

V létě jsme nejprve pracovali a koncem července se vydali na dovolenou. Jak už sem se párkrát zmínila, trávíme každý rok čtyři až pět týdnů cestováním v naší víceméně obytné dodávce a letos tomu nebylo jinak. Tentokrát jsme se potoulali po Alpách, střední Itálii a na Korzice, kam jsme ujeli před vedry, protože tam vysoké hory dořávají svěžejší podnebí.

Občas hledám na internetu nějaké tipy cestovatelů, kam by nebylo špatné se kouknout a tak mám dojem, že i naše zkušenosti by se mohli někomu hodit. Proto se s vámi o ně podělím a doufám, že to přežijete :-)

Do Itálie jsme vtrhli přes sedlo Timmelsjoch, protože Brenner je okoukaný a odálnicovaný. Oproti tomu Timmelsjoch není tolik frekventovaný, protože se tam přejíždí sedlo silnicí jménem Hochalpenstrasse ve výšce 2509 metrů nad mořem. Zaplatíte tam rozumné mýtné a dostanete hezkou samolepku. Když pak sjíždíte na italské straně dolů, hoří vám brzdy.

Před Timmelsjochem jsme se brodili v ledovcových řekách jménem Loisach a Ache, které dělají čest svému přívlastku a jsou opravdu ledové. Kameny se třpytí na slunci, nejspíš jsou plné slídy. Cestou nahoru jsme občas zastavili a koulovali se, protože kolem silnice jsou i koncem července políčka sněhu. Vzduch měl svěžích 25°C.

Když nám v Itálii vychladly brzdy, kopli jsme do vrtule s jeji do Ravenny kouknout se na moře a trochu se v něm i vykoupat, protože i v noci bylo přes 30°C. Cestou jsme přespali u pumpy, kde nás pokousali komáři. V Raveně jsme museli na městské koupaliště, kde to vypadalo takhle:

Vstup na koupaliště je zdarma, ale kdo chce lehátko se slunečníkem, musí si je zaplatit. Vedro bylo drsné a voda měla teplotu blížící se teplotě lidského těla, tak jsme si naivně mysleli, že se nám uleví, když ujedeme do vnitrození, neboť je ve větší nadmořské výšce a vypravili jsme se k přehradě Montedoglio. Nejen, že byla hnusná, ale kdekoliv jsme se pokusili zastavit, vrhli se na nás taková mračna ovádů, že jsme museli potupně prchnout.

Dalším cílem bylo město Arezzo. Ona tato oblast Itálie nad Římem je hnízdem středověkých velmi dobře zachovalých měst. Vyskytuje se zde Urbino, kde se narodil Raffael Santi, Perugia, kde se narodil Pietro Perugino, učitel Raffaela Santi a které je kontinuálně obývané tak dlouho, že se tam zachovala etrusská brána.

Ale tam jsme nejeli, protože jsme tam už před časem byli.

Jeli jsme do Arezza, protože je tam i malé římské divadlo a krásné středověké histrorické jádro se spoustou kostelů:

V Arezzu jsme se dost brutálně upekli a tak jsme večer dojeli k přírodnímu velmi velikému jezeru jménem Trasimeno, kde jsme si užili nočního koupání, protože stále bylo vedro jako v ... a voda krásně teplá. Byli jsme v Castiglione del Lago. Hezké středověké město, které bylo během posledního tisíce let několikrát zcela zničeno a zase postaveno. Na břehu je velký kemp, parkoviště pro obytné vozy a když se člověk tváří jakože nic, může spát klidně na plácku u vody. Ale vlastní jezero moc krásné není a je plné lidí, ačkoliv to na fotce tak nevypadá:

Nijak zvlášť se nám tam tedy nelíbilo, i vypravili jsme se na výlet kousek jihovýchodně do Assisi. Chtěla jsem vidět zejména Giottovy fresky v bazilice svatého Františka:

Vstup dovnitř je zdarma, ale nesmí se tam forit, tak vám ty fresky neukážu. Ale koukněte na tu obrovskou stavbu. Nechci se dotknout citů věřících, ale jímá mě děs při představě, kolik úsilí to muselo stát nebohé chudé vesničany, kteří v prudkém svahu dřeli, aby to dali dohromady. Kolik sil a zdrojů to stálo v dobách, kdy se většina lidstva sotva nejedla! Ten barák má tři patra. V přízení je svatyně s rakví Františka. Nad ní je obrovský prostor kostela, kde jsou 700 let staré fresky a vitráže. Fresky nesou stopy poškození zemětřesením někdy z roku 1997 (nebo jak). A nad tím je další veliký kostel.

Ve svahu pod bazilikou jsou rozlehlé podzemní garáže, kde každý poutník zaparkuje za rozumnou cenu. Assisi je plné věřících. Je to opravdu jiné, než dav turistů například v Praze nebo Římě. Do davu extatický se tvářících tichých lidí jsou přiměřeně přimíchány jeptišky a mniši, vše pod dohledem strategicky rozmístěných po zuby ozbrojených vojáků. Assisi je asi nejlépe udržované město, jaké jsem kdy viděla. I ty nejmenší středověké uličky vypadají jako nové. Víra vynáší.

Ještě pohled od baziliky na středoitalskou krajinu:

Ještě jednou jsme přespali u Trasimena, ale už jsme toho kodrcání měli dost, tak jsme znovu kopli do vrtule a jeli až do Livorna do přístavu, abychom ujeli na Korziku, že tam bude chladněji. Loď jela druhý den ráno, tak jsme spali v přístavu mezi čekajícími kamiony, které měli celou noc spuštěné motory, aby jim fungovala klimatizace. Nic moc zážitek, proto jsme si koupili víno, abychom lépe usnuli. Lístky stály 280 euro, na čtyři hodiny cesty a 100 kilometrů po moři docela dost, se mi zdá. Což mi přípomíná, že dálniční poplatek na zpáteční cestě z Livorna na Brenner činil 33 euro na 542 kilometrů a to mě taky nenadchlo. Oboje je rok od roku dražší, nakonec jako kde co.

Jak bylo na Korzice a jak se změnila za posledních 14 let najdete ZDE.