Korzika 2015 - 2. díl

Minulý týden jsem v prvním díle tohoto cestopisu slíbila, že napíšu, jak bylo na Korzice.

Pro ty z Vás, kteří se tam zatím nevypravili, musím nejprve popsat základní geografické vlastnosti tohoto ostrova. Je malý, asi jako Morava. Od moře se zvedají hory, které jsou vyšší než Tatry. Na západním pobřeží dost dramaticky, na východním mírněji. Projdete se po hřebenech a za hodinku, hodinku a půl se můžete povalovat na pláži.

Z toho vyplývá, že počasí je poněkud svěžejší, než jinde ve Středomoří. Byli jsme tam už několikrát a musím říci, že někdy je svěží až příliš. Ale letos to docela šlo. Zejména v období, kdy nám z domova přicházely SMS, že Praha je nejtepleším místem na Zeměkouli, jsme povětrnostní vlastnosti Korziky oceňovali. Bylo krásně a kolem 30°C.

Přijeli jsme do přístavu Bastia na severu východního pobřeží a sjeli kousek na jih, kde už známe malé zastrčené parkoviště, kde se dobře spí a je pár metrů od od moře. Pláž je málo používaná, jezdí se sem koupat jen domorodci. Člověk tu nehledá místo pro deku, naopak kouká, aby si nelehl trapně blízko k někomu jinému. Je tu písek a slunce a krásné moře:

Pár dní jsme si lízali rány z cestování a pak se vypravili k řece Tavignano pod starý most:

To je další příjemná vlastnost Korziky. Je tu dost řek, které vypadají jako Vydra, ale teče v nich příjemně teplá voda. Rádi se u některých na pár dní zastavujeme, lezeme po šutrech a skáčeme ze skal do lagun. Není tam moc lidí a nikdo vás nebuzeruje, když se někde rozhodnete přespat.

Po dvou dnech jsme dostali velmi špatný nápad. Že se vypravíme do přírodní rezervace Restonica na vysokohorskou túru k jezeru Lac du Melu. Na konci uzounké silničky, kde je třeba zastavovat protijedoucím vozům, jsme zaplatili parkovné a hlídači na skútrech nám určili, kde máme zaparkovat. U výchozího bodu už bylo parkoviště plné, nechali nás asi o dva kiláky níž. Když jsme odmítli zastavit na přímém slunci na určeném place, dostali hlídači histerické záchvaty a jezdili kolem nás, aby zkontrolovali, kde budeme stát.

Túra je náročná, podle tabulí je výchozí bod cca 750 m /n m. a jezero 1710 m. Člověk tedy musí překonat převýšení skoro 1000 m ve velmi náročném terénu, místy se i trochu leze. Ale protože je toto místo propagováno v turistických průvodcích, je tu plno důchodců a rodinek s dětmi, kteří se vracejí celí rudí a totálně vyřízení. Jako já. Kdo už nemůže, musí poodstoupit ze stezky, aby se nekonečný husí pochod celý nezastavil. Pak dojdete k plesu a počkáte frontu, abyste si sáhli, jaká je voda.

Je teplá.

Vracíte se jinou cestou, která je vybavená žebříky a řetězy.

Po tomto zážitku jsme si uklidňovali nervy opět u Tavignany a pak jeli na západní pobřeží.

Je krásné, o tom žádná. Vysoké rozervané skály spadají přímo do moře a skrývají malebné písečné zátoky. Ty byly před lety prázdé, člověk se tak koupal skoro sám. Dnes skrývají turistické rezorty, technopárty a diskotéky. To máte zátočinku s malou hospůdkou, střechu má z palmových listů a vedle ní stojí repráky velké jako náš auťák. Večer, když to spustí, ujedete do kopců a kolem vás frčí stovky aut sem a tam, jak jezdí serpentinami z jedné diskotéky na druhou. Silnice jsou úzké, vysoko nad mořem a samá zatáčka. Hustý provoz je i za dne, je způsoben tím, že kempy bývají několik kilometrů od moře, protože pozemky kolem pobřeží jsou soukromé, zastavěné domy se zahradami a na kempy není místo. Nikdo tu s nimi donedávna nepočítal. Nejhůř to vypadá v okolí Sagone.

Vzpomínám, jak nám na jihu před několika lety vyprávěli místní, že si jeden kousek od moře udělal kemp. Lidé ze vsi mu ho podpálii, protože chtěli mít klid, o turisty tu tenkrát ještě nikdo nestál.

Moře umírá, na plážích nenajdete mušli a pod mořem už ubývají i ježci, je jich jen pár. Civilizace tu vítězí nad přírodou.

Jen ty silnice jsou stejné jako před lety.

Nejlépe se nám nakonec dařilo na plážích za hlavním městem Ajacciem. Tam se asi nesmí dělat kravál.

Ajaccio:

Pláž za Ajacciem:

Tady v Cagliani jsme chtěli spát, ale nějaký chlápek nás těsně po západu slunce vyrazil:

Cagliani shora, když jsme ujeli:

Místní silnice mezi Pianou a Porto (ale je to tady takhle dost běžné):

Porto:

Nakonec jsme našli jednu zátoku, kde bylo parkování pod borovicemi, korkovými duby a krásná oblázková pláž se skalami na skákání do vody po stranách. Na pláži hospoda, ale bez diskotéky a relativně málo lidí. Jmenovala se Bussaglia:

Záhy jsme zjistili, proč je tu tak málo lidí. Koukla jsem se pod nohy do jehličí a povídám -Stojíme v mraveništi! Šli jsme se kouknout, kam přeparkovat - a mravenci byli všude. I postavili jsme se na kamenitý plac blíž moři, tam večer žádní nebyli. Ráno vám otevřu šoupačky, koukám na zem, no - a ani jeden mravenec. Stoupnu do kamenů - a zpod každého se jich hrnou davy. Sedla jsem si venku na židličku, skrčila nohy a koukala. Za chvilku lezli i po židličce. Vrátili jsme se pod borovice, tam alespoň na člověka neútočili, byli i trošku větší než ti v kamenech. Večer jsme raději prchli, ale ještě dva dny jsem si koukala pod nohy. Tady ještě vítězí příroda.

Bussaglia shora:

Pomalu jsme měli západního pobřeží plné zuby i řekli jme si, že dáme zase nějaké hory a vystoupali jsme do Col du Vergiu. Jak se mám dařilo v horách a jak mě kouslo prase zase za týden :-)