Korzika 2015 - 3. díl
Minulý týden jsem slíbila další pokračování svého malého cestopisu. Slib plním, tady je.
Ujížděli jsme před přelidněnými plážemi západního pobřeží horskou silnicí směrem na Col du Vergiu. Je v nadmořské výšce 1477 metrů kolem 30 kiláků od pobřeží, tak si asi umíte představit, jak ta cesta asi vypadá:
Silnice je úzká, proto je třeba stále dávat pozor na protijedoucí vozy a stádečka koz nebo prasat, která jsou zde chována stejně, jako u nás ovce. Courají po kraji, pasou se a loudí. Jedno takové ministádečko obývá také vlastní sedlo Col du Vergiu. Takhle se jmenuje "korzicky", jinak je to Col de Vergio, ale místní obyvatelstvo cedule prostřeluje a přesprejovává stejně jako jiné nápisy.
Stádečko na Col du Vergiu se skládá ze dvou vzrostých puberťáku a jedné svině. Člověk tam zastaví a prasata přiběhnou, protože jsou zvyklá být turistickou atrakcí a jako taková jsou turisty krmena drobnými pamlsky. Když nic nedostanou, prostě to ukradnou. Jedné rodince tak vzali celý balík toustového chleba. Marně tatínek řval a kopal do nich, marně maminka mávala rukama a ječela. Ke mě přišel jeden puberťák, kouknul mi do očí a viděl v nich, že mu nejen nic nedám, nýbrž v něm vidím klobásky. Rychle se sklonil a kousnul mě do kotníku. Hubu měl celou od bahna, ani jsem nejprve přes jeho hnědozeleou vrstvu, kterou mi na noze zanechal, neviděla, že mě fakt kousnul do krve. No nic se nestalo, nohu jsem omyla, vydezinfikovala a už se to zahojilo. Manžel podotkl, že jestli jsem chytla vzteklinu, tak se to na mě stejně nedá poznat. Ale kolem vozu jsme si pak nosili tyč od slunečníku a občas ji i použili.
Chtěli jsme se totiž přímo na Col du Vergiu přespat, kouknout se na Perseidy, které tu noc zrovna vrcholily a druhý den jít na nějakou drobnou vysokohorskou procházku.
Perseidy se mimořádně vydařily. V takové nadmořské výšce a málo obydlené oblasti pozorování nic nerušilo a tak jsme viděli spoustu malých a několik parádních meteoritů.
Ráno jsme ostražitě sledovali, kam míří turisté, kteří v hojném počtu v sedle parkovali a vydávali se někam do hor.
Pak jsme šli na opačnou stranu.
Cílem byl malý kopeček, na kterém stály všelijaké antény. Boty jsme měli dobré, ale vody jen trochu a jídlo žádné, protože jsme šli jen na chvilu. Když jsme zdolali kopeček, otevřel se nám výhled na jednu takovou horu, která na mapě nemá jméno, protože je vysoká jen 1750 metrů a to jim tu ani nestojí za jméno. Mají u mnohem vyšší štíty:
Ona se nezdá, nám se taky zdála blízko, malá, nepříkrá. Tu zeleň jsme považovali za malé keříky, ale jsou to mohutné duby.
Muž řekl: - Co kdybychom zašli tam na ten vrcholek?
Zdálo se mi to jako dobrý nápad, taková drobná procházka, i šli jsme. Nejprve jsme museli slézt asi o 200 metrů a pak stoupat. Hora je to ve skutečnosti pořádná, slunce svítilo, vody bylo málo, cesta nahoru trvala asi tak dvě hodiny. Příkrá kamenitá stezka, sem tam popolézt na skále. Že to nebylo vidět zdálky, to nechápu. Podle navigace jde o převýšení kolem 500 - 600 metrů.
Byl to fantastický zážitek. Nikde ani živáčka a krajiná obrovská, rozlehlá, neobydlená, popsat to nedokážu. Pochopila jsem, proč se horolezci derou na vrcholy nehledě na nepohodlí a nebezpečí.
Říkala jsem si, že nebudu zveřejňovat svoje fotky, ale prostě se musím pochlubit svou opravdovou vrcholovou fotkou. Všimněte si, jak pyšně se tvářím:
Pak už jsme jeli k přehradě Callacuccia. Vtéká do ní řeka Golo, opět jedna z těch kouzelných, kterých je tu dost. Zastavili jsme kousek od břehu, přespali a užili si lezení po šutrech a koupání, i když, pravda, voda byla dost svěží:
Nakonec už jsme si jen několik dnů odpočinuli na prázdné pláži na východním pobřeží a to bylo všechno. Celé nám trvalo necelých pět týdnů. Je to pro mě přesně tak dlouho, abych si po celém pracovním roce vyčistila hlavu do té míry, že skoro nevím čím se živím a kde bydlím, nepoznávala jsem naší ulici. Návrat do všední reality je pak ale pecka... Stýská se mi.
Naše chudinka autíčko na lodi:
