Vánoční dárek: Konec špatný, všechno špatné - 1. díl
Milí čtenáři,
dlouho jsem přemýšlela, jakým dárkem bych vás mohla potěšit k Vánocům. Nakonec, z nedostatku lepších nápadů, jsem se rozhodla pro román na pokračování. Koukala jsem, že na jiných blozích je to oblíbená záležitost a tak doufám, že i já bych vás tak mohla potěšit.
Román, který budu postupně zveřejňovat, jsem napsala asi tak před rokem. Abych pravdu řekla, není zase tak geniální a dotažený, abych se s ním vypravila do svého nakladatelství. Na druhou stranu je mi trochu líto nechat ho jen tak válet v šuplíku. Námět vznikl ve spánku. V podstatě se mi to celé zdálo. Jako "román na pokračování" pro nedělní večery snad není tak špatný...
Přeju vám tedy všem krásné Vánoce plné pohody a štěstí a tady je můj dárek pro vás:
 | Konec špatný, všechno špatné rodinné sci-fi 1. díl Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku. |
OUVERTURA
Malinká Anička Fořtová se narodila opravdu úplně malinká.
Tehdy v dubnu 1916 bylo nejen špatné počasí, ale i První světová válka. Svět moc nepřál rození dětí. Aničky mladá maminka, Marie Fořtová, byla tenkrát na všechno sama.
Její manžel pobýval tou dobou v Itálii v lazaretu, neboť v bojích za císaře pána a jeho rodinu utrpěl několik průstřelů nohou. Řádové sestry se o něho řádně staraly a Josef si do ran pilně sypal sůl, aby nemusel zpět na frontu.
Maminka Marii zemřela na zápal plic, když v mrazech odnesla přes Palackého most na zádech šicí stroj a zpotila se. Marie tedy byla poloviční sirotek, ale ne dlouho. Její otec se brzy znovu oženil a nevlastní matka se záhy po svatbě ukázala být pohádkově zlou macechou. Od té pomoc rozhodně očekávat nemohla. Naopak, od svých jedenácti let se musela starat o své polosourozence, narozené ze svazku macechy a otce.
Nebylo proto divu, že se v šestnácti letech utopila v modrých očích mladého Josefa Fořta, aby mohla co nejdříve zmizet z domova.
Josef pocházel z osmi sourozenců a malého chudého statku v Jestřebí. Prodělal tvrdou výchovu, která vedle jiných výchovných prostředků obnášela také nářez psími důtkami, kdy si provinilec musel nejprve sám přinést lavici, na kterou před exekucí dobrovolně ulehl. Každý člen rodiny vlastnil jedny dřeváky, které se nesměly ošoupat, což byl vzhledem k tomu, že děti chodily osm kilometrů do školy, nadlidský úkol. Josef v zimě miloval klouzání po ledu rybníka, kolem kterého vedlo jeho každodenní putování. Chodil proto ve sněhu bos, aby dřeváky ušetřil a mohl se klouzat. Protože se v době Josefova dětství svět potýkal s globálním ochlazením následkem výbuchu Krakatoy, byly zimy dlouhé. O tom ale v Jestřebí nikdo nic netušil. Patrně nelze vinit toto ochlazení, že Josefův vztah k rodičům byl obdobný. Nikoho proto nepřekvapí, že v patnácti letech rodinu opustil a vydal se do světa. Už nikdy nikoho ze své rodiny nespatřil.
Začal pracovat v Čerčanech na dráze a pilně si zvyšoval kvalifikaci, až to dotáhl na hradlaře.
V té době potkal Marii.
Brzy byla svatba a novomanželé si pronajali malý byt ve žlutém domě kousek od nádraží.
Oteplilo se a Josef a Marie měli pocit, že svět konečně vypadá k něčemu, když nám v Sarajevu zastřelili Ferdinanda. Vypukla válka a Josef narukoval. Aničku počal o jediné dovolené, kterou mu císař pán poskytl za jeho hrdinské činy.
Anička se tedy narodila Marii úplně malinká, protože byla prostě nedonošená. Marie často hladověla a navíc se strachovala, aby její Josef přežil. Porodní bába Aničku poplácala a řekla Marii:
"Položte to za vokno a nechte to spát."
To ale ubohá Marie nechtěla dopustit. Nevěděla, jestli se Josef vrátí a chtěla na něho mít alespoň nějakou hezkou památku. Aničku nosila neustále na těle jako klokan a velmi často jí kojila. Chodila na lesní plody do lesů, které patřily rodině zastřeleného Ferdinanda d´Este. Ostatně jiné lesy v okolí nebyly. Občas jí s výhrůžkami vyhnal pan lesní.
Anička pomaloučku rostla a její tiché mňoukání se pomalu změnilo v hlasitý řev zdravého a silného miminka.
Trvalo další dva roky, než se Josef vrátil z války. Celé ty roky si vydržel své rány udržovat otevřené. Chtěl vidět Aničku.
Nebylo proto divu, že se v šestnácti letech utopila v modrých očích mladého Josefa Fořta, aby mohla co nejdříve zmizet z domova.
Josef pocházel z osmi sourozenců a malého chudého statku v Jestřebí. Prodělal tvrdou výchovu, která vedle jiných výchovných prostředků obnášela také nářez psími důtkami, kdy si provinilec musel nejprve sám přinést lavici, na kterou před exekucí dobrovolně ulehl. Každý člen rodiny vlastnil jedny dřeváky, které se nesměly ošoupat, což byl vzhledem k tomu, že děti chodily osm kilometrů do školy, nadlidský úkol. Josef v zimě miloval klouzání po ledu rybníka, kolem kterého vedlo jeho každodenní putování. Chodil proto ve sněhu bos, aby dřeváky ušetřil a mohl se klouzat. Protože se v době Josefova dětství svět potýkal s globálním ochlazením následkem výbuchu Krakatoy, byly zimy dlouhé. O tom ale v Jestřebí nikdo nic netušil. Patrně nelze vinit toto ochlazení, že Josefův vztah k rodičům byl obdobný. Nikoho proto nepřekvapí, že v patnácti letech rodinu opustil a vydal se do světa. Už nikdy nikoho ze své rodiny nespatřil.
Začal pracovat v Čerčanech na dráze a pilně si zvyšoval kvalifikaci, až to dotáhl na hradlaře.
V té době potkal Marii.
Brzy byla svatba a novomanželé si pronajali malý byt ve žlutém domě kousek od nádraží.
Oteplilo se a Josef a Marie měli pocit, že svět konečně vypadá k něčemu, když nám v Sarajevu zastřelili Ferdinanda. Vypukla válka a Josef narukoval. Aničku počal o jediné dovolené, kterou mu císař pán poskytl za jeho hrdinské činy.
Anička se tedy narodila Marii úplně malinká, protože byla prostě nedonošená. Marie často hladověla a navíc se strachovala, aby její Josef přežil. Porodní bába Aničku poplácala a řekla Marii:
"Položte to za vokno a nechte to spát."
To ale ubohá Marie nechtěla dopustit. Nevěděla, jestli se Josef vrátí a chtěla na něho mít alespoň nějakou hezkou památku. Aničku nosila neustále na těle jako klokan a velmi často jí kojila. Chodila na lesní plody do lesů, které patřily rodině zastřeleného Ferdinanda d´Este. Ostatně jiné lesy v okolí nebyly. Občas jí s výhrůžkami vyhnal pan lesní.
Anička pomaloučku rostla a její tiché mňoukání se pomalu změnilo v hlasitý řev zdravého a silného miminka.
Trvalo další dva roky, než se Josef vrátil z války. Celé ty roky si vydržel své rány udržovat otevřené. Chtěl vidět Aničku.
Lenka se sehnula, aby hlavou nenarazila do křídla stíhačky. Frčela na inlajnech po palubě letadlové lodi US Enterprise mezi zaparkovanými F šestnáctkami. Povrch paluby byl dokonale rovný, slunce zapadalo do moře, na hlubokém fialovém nebi mezi zlatými obláčky už zářila večernice a foukal vítr...
"Mami-i"
Co to? To už zase zdřímla? Něco napsala, zamyslela se, vzpomínala... A její mysl ji přenesla někam úplně jinam. Stávalo se jí to příliš často.
"Ma-mi-i"
"Ano miláčku?" Lenka se vrátila do reality.
"Kde mám to triko?
"Jaký triko?"
"No TO moje triko!". Dospívající dcera právě ztratila trpělivost. Ztrácela ji rychle.
"Ještě je v prádle", řekla mírumilovně Lenka.
Ale ma-mi! V tomhle vypadám jako debil! Kdy vypereš tamto?"
"Miláčku, ale tohle ti taky moc sluší...", snažila se Lenka. Pravda je, že jako hospodyňka za moc nestojí...
Dospívající dcera dotčeně odkráčela. Třeba bys také mohla někdy vyprat, vyslala za ní Lenka nesoustředěnou myšlenku. Letadlová loď byla v háji. Taková škoda. Vrátila se ke vzpomínkám.
Před čtyřiadvaceti lety její babička Anna Zaspalová umřela. Lenka na ní nemohla zapomenout, stále se jí stýskalo. Měla dojem, že kdyby si zapsala všechno, co si o babičce pamatovala nebo co jí ona vyprávěla, nějak by to všechno zachytila a uchovala. Až jednou nebude na světě ani ona, ani její maminka, zmizejí poslední srdce se vzpomínkami na babičku a tak se definitivně rozplyne do nicoty. Lence samou sentimentalitou málem ukápla slza.
Jak to bylo s babičkou Sázavkou? To byla postava utopená v mlhách minulosti. Lenka netušila, čí to byla babička, jestli Josefa nebo Marie.
Babička Sázavka přijížděla jednou za měsíc ze Sázavy na návštěvu za Aničkou a Mařenkou. Oblečená do několika vrstev sukní vždycky nadzvedla tu vrchní a z kapsáře vyndala hrst cukrátek. Víc vzpomínek se na ní nezachovalo. Lenka položila prsty na klávesnici.
Zazvonil mobil.
Ach bože, pomyslela si, já to nikdy nedotáhnu.
Pokračování každou neděli, tedy za týden, 27. 12. ve 20:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
