Svět na trojku
Nedávno dcera přinesla ze školy trojku. Vždyť se ta známka jmenuje "dobrá", tak je to dobrý, bránila se.
- Dobrá není výborná, říkala jsem . - Představ si, že by někdo postavil most na trojku. Třeba by i spadnul, ten most. Nebo kdyby ti paní učitelka opravila písemku tak, že by si nevšimla některých chyb nebo naopak ti něco, co bylo správně, označila jako chybu. Co bys říkala? Nebo si představ, že by ti bylo moc špatně a paní doktorka by svojí práci odvedla na trojku. Udělala by dvě hrubé chyby. Nepoznala by, co ti je a napsala ti špatný lék.
Pak jsem si udědomila, že vlastně v takovém světě žijeme.
Na základce bylo pár takových, kteří měli pořád samé jedničky. Šli potom studovat. Na vysoké už většina z nich nebyla tak výborná. Hodně jich skončilo z odřenýma ušima a šlo do života.
Hodně dětí na základce bylo tak na dvojky, trojky. Pak pár těch, kteří sotva prolezli.
A dospělosti jsme stále takoví, jen naší práci nehodnotí učitel s rukou bílou od křídy. Nepřijde, aby opravil naše chyby. Není nikdo, kdo by nám je ukázal a pomohl nám, abychom je příště neudělali. Často pak ani netušíme, že nějaké chyby děláme.
Žijeme, staráme se o rodinu, vychováváme svoje děti a chováme se ke svým partnerům s chybami.
Setkáváme se s lékaři, kterým dlouho trvá, než přijdou na to, co nám je. S úředníky, kteří se spletou ve formulářích nebo nedodrží termín a přidělají nám vrásky. Se stavaři, kteří odvedou nekvalitní práci na našem domě. O politicích a nepovedených zákonech nemluvě. Tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Když k tomu připočteme nechuť plnit si své úkoly, kterou má hodně z nás od školy, pak se nemůžeme divit, že ten náš svět k ničemu nevypadá.
Je prostě tak na trojku.
