Paradox moudrosti

Před poměrně dlouhým časem jsem četla knihu Paradox moudrosti od amerického neuropsychologa Elkhonona Goldberga, kterou přeložil František Koukolík.

Dozvěděla jsem se mnohé o funkcích mozku. O tom, jak postupně mozek dozrává a začínají mu fungovat evolučně nejmladší části, jako například centrum empatie. Jak může být mozek různě nemocný. Jak s věkem postupně chátrá a jak si my staří vybudujeme informační komplexy, což není nic jiného, než myšlení ve vyjetých kolejích a ztráta schopnosti vymyslet něco nového. Dočetla jsem se také, jak se tomu tréninkem mozku vyhnout.

Nicméně tohle všechno jsem skoro zapomněla. Co se mi ale do paměti vrylo, byla jedna věta, která svědčí o tom, že konkrétně s mým mozkem něco není v pořádku. Často mi ráno bzučí v hlavě jako výsměšný kolovrátek.

V části, která popisuje fyziologické funkce našeho mozku, mechanismy regenerace a podobně, Goldberg říká doslova: "Ráno vstaneme a cítíme se dobře."

Ne, můj mozek není v pořádku. Nepamatuji se, že bych ráno vstala a cítila se dobře. Jsem jako praštěná barákem. Pomalu sbírám svoje myšlenky. Vařím kakao a nevím, co do něj vlastně patří. Moje informační komplexy rozhodně nejsou v provozu. Nevím, jestli jsem si vzala lék, co ráno musím brát pravidelně. Pomaličku dávám dohromady svoje já několik hodin a někdy se mi to nepovede až do večera. Když na mě někdo mluví, odpovídám blbosti. Nerozumím.

Ale pozoruju, že v tom nejsem tak úplně sama. Moji blízcí taky nejsou po ránu nejbystřejší na světě. Dcera kouká u snídaně podlitýma očima žlučovitě na celý svět, zejména na mě, a nezdá se, že by se cítila dobře. Můj muž vpodstatě nemluví. Když něco pronese, obvykle by se to nedalo publikovat. Ani on se necítí dobře.

Velmi často si tak během našich šťastných snídaní na Goldberga vzpomenu a říkám si, jestli má mozek v pořádku on.