Konec špatný, všechno špatné - 12.díl
 | Konec špatný, všechno špatné * rodinné sci-fi * 12. díl * Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku. |
* Všechny díly najdete v rubrice "Román na pokračování" .
Pěkná esemeska, když jí bude trvat dva dni, že dorazí, kam má. Pečlivě opsala adresu Františka Nenadála z jeho vizitky. To bude nervák, říkala si, když šla celá v černém na roh do schránky.
Lenka byla překvapená, jak rychle se život stal jednotvárným. Každý den to samé. Ráno melta, dopoledne chodila Anna na pochůzky, nejčastěji po nákupech. Každý den vařily oběd. To vždycky přiběhl Pepík zezdola z dílny, aby se s nimi najedl. Potom myly nádobí. Anna myla a Lenka utírala a ukládala do kredence. Úplně stejně, jako když byla malá. S úsměvem koukala na špatně umytou mastnotu kolem oušek hrnců a pokliček. Jak se kde kdo babičku kvůli tomu naotravoval! Když umřela, nikdo si na to už nevzpomněl. Všichni na ní vzpomínali jako na milující obětavou bytost a nějaká zašlá špína byla zcela nedůležitá.
A pak krátká siesta. Odpoledne praly, připravily večeři, po které Pepík odešel do hospody a Anna pečlivě umyla a naleštila všechny boty. Nakonec se konala koupel ve škopku. Mezi tím bylo třeba se stále starat o kamna. Nosit ze sklepa uhlí a vynášet ven popel. Kohout s tekoucí studenou vodou se nacházel v přízemí stejně jako výlevka. Lenka ani nespočítala, kolikrát denně seběhla a vyběhla schody. Nechtěla, aby všechno tahala Anna, ale vůbec se jí to nelíbilo. Pepík nepomohl nikdy s ničím.
Při společné práci si povídaly. Lenka už tisíckrát strčila Anně před oči fotky svojí rodiny i fotky z výletů a dovolených. Měla jich plný telefon. Vyprávěla o svém světě i životě a leccos o životě jejím. Jen musela dávat pozor, aby se nezmínila o tom nejhorším...
"Má to výhody, že jsem tady. Až se narodim a ty se o mě budeš starat, tak se o mě nebudeš muset bát."
"Jak to prosim tě?"
"No budeš si mě přece pamatovat a budeš vědět, že jsem se dožila nejmíň středního věku. Klidně mě můžeš nechat skákat pod tramvaj!"
Po večerech Anna Lence přešívala šaty, aby jí trochu padly. Byla velmi zručná a trpělivá a tak Lenka přestala vypadat jako strašák do zelí.
"Vypadám jako depešák", prohlásila potěšeně, když šaty prvně oblékla.
"Co to je?"
"Ále nic...", nakrucovala se před zrcadlem.
Koupila si místo čepce malý černý baret s krátkých tylovým závojem přes oči. Připadala si v něm velmi excentricky. Pro všechny ostatní vypadala normálně.
Při společné práci si povídaly. Lenka už tisíckrát strčila Anně před oči fotky svojí rodiny i fotky z výletů a dovolených. Měla jich plný telefon. Vyprávěla o svém světě i životě a leccos o životě jejím. Jen musela dávat pozor, aby se nezmínila o tom nejhorším...
"Má to výhody, že jsem tady. Až se narodim a ty se o mě budeš starat, tak se o mě nebudeš muset bát."
"Jak to prosim tě?"
"No budeš si mě přece pamatovat a budeš vědět, že jsem se dožila nejmíň středního věku. Klidně mě můžeš nechat skákat pod tramvaj!"
Po večerech Anna Lence přešívala šaty, aby jí trochu padly. Byla velmi zručná a trpělivá a tak Lenka přestala vypadat jako strašák do zelí.
"Vypadám jako depešák", prohlásila potěšeně, když šaty prvně oblékla.
"Co to je?"
"Ále nic...", nakrucovala se před zrcadlem.
Koupila si místo čepce malý černý baret s krátkých tylovým závojem přes oči. Připadala si v něm velmi excentricky. Pro všechny ostatní vypadala normálně.
"Teda vy vypadáte úplně jinak! Dobrý večer. Málem jsem vás nepoznal." František Nenadál stál na náměstí a natěšeně čekal Lenku už od tři čtvrtě na pět.
Lenka dorazila o chviličku později. Ve zúžených šatech, úzkém kabátku a s baretem na hlavě vypadala elegantně a útle.
"Já za to nemůžu, babička by mě jinak nepustila ven."
"Ukradla jste mi peníze!"
"Berte to jako zálohu..."
"Jakoupak zálohu. Okamžitě na vás zavolám strážníka!"
"Tak jo..." Lenka si už několikrát všimla, že ji její vlastní život přestal zajímat. Ať klidně zavolá. Aspoň přestane mít starosti. V base jí budou krmit a nebude muset pořád něco tahat po schodech. Věci se budou dít samy. Pokrčila ještě rameny, aby zdůraznila svoje rozpoložení.
Fotograf jí pozoroval. Je nějaká jiná, ztratila jiskru.
"Ale ne, nebojte se, já jsem jen žertoval. Půjdeme ke mně domů, už jsem vyzvedl všechny úspory."
"Tak konec hloupým žertům."
Lenka dorazila o chviličku později. Ve zúžených šatech, úzkém kabátku a s baretem na hlavě vypadala elegantně a útle.
"Já za to nemůžu, babička by mě jinak nepustila ven."
"Ukradla jste mi peníze!"
"Berte to jako zálohu..."
"Jakoupak zálohu. Okamžitě na vás zavolám strážníka!"
"Tak jo..." Lenka si už několikrát všimla, že ji její vlastní život přestal zajímat. Ať klidně zavolá. Aspoň přestane mít starosti. V base jí budou krmit a nebude muset pořád něco tahat po schodech. Věci se budou dít samy. Pokrčila ještě rameny, aby zdůraznila svoje rozpoložení.
Fotograf jí pozoroval. Je nějaká jiná, ztratila jiskru.
"Ale ne, nebojte se, já jsem jen žertoval. Půjdeme ke mně domů, už jsem vyzvedl všechny úspory."
"Tak konec hloupým žertům."
Lenka u stolu v malé kuchyni vylovila cigaretu. Liguid jí už došel. Když si zapálila poprvé, zvedl se jí žaludek, odvykla si nahořklému zápachu dehtu. Ale člověk to musí překonat, řekla si. A tak začala zase kouřit pyro, jak říkali v její době klasickým cigaretám kuřáci těch elektronických. Tady alespoň nejsou ještě kuřáci vyvrheli, kouří se svobodně kdekoli a kdykoli. Lékařská věda mimo jiné ještě neodhalila škodlivost nikotinu.
Na stole stála připravená láhev vína a dvě skleničky.
Lenka učila Františka Nenadála zacházet s mobilem a ukazovala mu, co všechno umí. Fotograf zvládl už i takové výrazy jako ikonka nebo aplikace.
Jak natočit video.
Jak si přehrát video.
Jak si nahrát zvuk... A přehrát.
Jak fotit. Displaye se už dotýkal jemně a zkušeně. Pryč byla doba, kdy do něho vrazil prst a všechny ikonky se rozutekly.
"Tady to je navigace. Takhle zadáte start, cíl, a ono vám to naplánuje trasu. Správně si to má určit svojí přesnou polohu, jenže zatím nelítaji kolem Země ve vesmíru žádný drůžice. Nebude to správně fungovat, ale jako mapu to používat můžete. Jenom vám vlastně musím vypnout dálnice, ještě nejsou postavený."
"Co jsou to družice?" a "Tam je vidět, kde všude se budou stavět nové silnice?"
"Nejen dálnice. Vesnice, přehrady..."
Pan Nenadál si dělal pečlivé poznámky a kreslil obrázky.
"Á, teď to vymrzlo... Počkejte, musím ho resetnout."
"Cože?"
"No teď dávejte pozor, když přestane reagovat ať mačkáte co mačkáte, musíte podržet tenhle čudlík... A když pořád nic... jako teď... Kruci. Tak vyndáte a zamdáte baterku... Tak. Napište si to, tohle budete potřebovat. Ono to někdy zlobí."
Byl to dlouhý večer. Lenka musela vysvětlovat stále dokola. Všimla si, jaké má František hezké oči, ale on je měl jen pro ten telefon...
"Je pozdě, budeme pokračovat zase zejtra", zvedla se.
"Doprovodím vás."
"Tak jo." Tentokrát proti tomu Lenka nic nenamítala, neměla žádný důvod plynoucí ze špatného svědomí. Všechny karty už byly vyloženy.
"Vyzvedněte mě kolem pátý", řekla před babiččiným domem.
Na stole stála připravená láhev vína a dvě skleničky.
Lenka učila Františka Nenadála zacházet s mobilem a ukazovala mu, co všechno umí. Fotograf zvládl už i takové výrazy jako ikonka nebo aplikace.
Jak natočit video.
Jak si přehrát video.
Jak si nahrát zvuk... A přehrát.
Jak fotit. Displaye se už dotýkal jemně a zkušeně. Pryč byla doba, kdy do něho vrazil prst a všechny ikonky se rozutekly.
"Tady to je navigace. Takhle zadáte start, cíl, a ono vám to naplánuje trasu. Správně si to má určit svojí přesnou polohu, jenže zatím nelítaji kolem Země ve vesmíru žádný drůžice. Nebude to správně fungovat, ale jako mapu to používat můžete. Jenom vám vlastně musím vypnout dálnice, ještě nejsou postavený."
"Co jsou to družice?" a "Tam je vidět, kde všude se budou stavět nové silnice?"
"Nejen dálnice. Vesnice, přehrady..."
Pan Nenadál si dělal pečlivé poznámky a kreslil obrázky.
"Á, teď to vymrzlo... Počkejte, musím ho resetnout."
"Cože?"
"No teď dávejte pozor, když přestane reagovat ať mačkáte co mačkáte, musíte podržet tenhle čudlík... A když pořád nic... jako teď... Kruci. Tak vyndáte a zamdáte baterku... Tak. Napište si to, tohle budete potřebovat. Ono to někdy zlobí."
Byl to dlouhý večer. Lenka musela vysvětlovat stále dokola. Všimla si, jaké má František hezké oči, ale on je měl jen pro ten telefon...
"Je pozdě, budeme pokračovat zase zejtra", zvedla se.
"Doprovodím vás."
"Tak jo." Tentokrát proti tomu Lenka nic nenamítala, neměla žádný důvod plynoucí ze špatného svědomí. Všechny karty už byly vyloženy.
"Vyzvedněte mě kolem pátý", řekla před babiččiným domem.
Lenka seděla nad prázdným papírem. Po té, co s Františkem Nenadálem strávila několik večerů nad mobilem, měla těžký úkol. Měla věštit. Vzpomenout si na všechno, co si pamatovala o období mezi tímto okamžikem a svým časovým skokem. Byla to odměna fotografovi, že z displaye mobilu sejme obrázky Lenčiny dospívající dcery, dospělého syna a jejího muže a udělá pěkné zvětšeniny.
"Jistě přinášíte z budoucnosti mnoho užitečných vědomostí", povzbudil ji při loučení pan Nenadál.
Začala psát.
Studená válka.
Pád železné opony.
Rozpad SSSR.
Umělé hmoty. Kontaktní čočky. Čipy.
Dobývání vesmíru...
Znovu se zamyslela.
Tohle nemá cenu. To by taky mohla napsat celou encyklopedii. Musí Nenadálovi vyprávět, takhle nic nedá dohromady. Když bude mluvit, snad se jí začnou věci vybavovat asociačním řetězcem.
"Copak asi užitečného přináší do minulosti reklamní počítačový grafik? Nebo tu snad někdo potřebuje odvirovat počítač?", otázala se polohlasně v kobce malého kumbálu.
Tranzistory. Tři slova: emitor, konektor, báze. Co to jako je? Jak to funguje?
Jak vůbec funguje internet? Někde jsou zakopané dráty a těmi to leze. Nebo to chodí vzduchem jako rádiové vlny. A co to je třeba ten čip? Tolik řečí o něm slyšela. Že se skládá snad z tranzistorů a nějakých klopných obvodů. Že je to mikroskopické a k výrobě se používá křemík. Proč? Jsou z toho poskládané všechny elektronické přístroje. Jak jsou vyrobeny? Z čeho? Na jakém principu? Tolik měla vždycky chytrých řečí, ale když je třeba vysvětlit něco konkrétního, je konec. Vždyť žila ve světě, o kterém neví nic. Využívala všech jeho vymožeností, ale o jejich konstrukci nebo výrobě nemá ani tušení.
K čemu je takový svět, jehož běžný uživatel z něj nemůže předat nic užitečného světu jinému?
"Jistě přinášíte z budoucnosti mnoho užitečných vědomostí", povzbudil ji při loučení pan Nenadál.
Začala psát.
Studená válka.
Pád železné opony.
Rozpad SSSR.
Umělé hmoty. Kontaktní čočky. Čipy.
Dobývání vesmíru...
Znovu se zamyslela.
Tohle nemá cenu. To by taky mohla napsat celou encyklopedii. Musí Nenadálovi vyprávět, takhle nic nedá dohromady. Když bude mluvit, snad se jí začnou věci vybavovat asociačním řetězcem.
"Copak asi užitečného přináší do minulosti reklamní počítačový grafik? Nebo tu snad někdo potřebuje odvirovat počítač?", otázala se polohlasně v kobce malého kumbálu.
Tranzistory. Tři slova: emitor, konektor, báze. Co to jako je? Jak to funguje?
Jak vůbec funguje internet? Někde jsou zakopané dráty a těmi to leze. Nebo to chodí vzduchem jako rádiové vlny. A co to je třeba ten čip? Tolik řečí o něm slyšela. Že se skládá snad z tranzistorů a nějakých klopných obvodů. Že je to mikroskopické a k výrobě se používá křemík. Proč? Jsou z toho poskládané všechny elektronické přístroje. Jak jsou vyrobeny? Z čeho? Na jakém principu? Tolik měla vždycky chytrých řečí, ale když je třeba vysvětlit něco konkrétního, je konec. Vždyť žila ve světě, o kterém neví nic. Využívala všech jeho vymožeností, ale o jejich konstrukci nebo výrobě nemá ani tušení.
K čemu je takový svět, jehož běžný uživatel z něj nemůže předat nic užitečného světu jinému?
Znovu seděla ve fotografově kuchyni. On nalil víno do skleniček, ona si zapálila cigaretu.
"Fuj...", řekla.
"Tak proč to kouříte?"
"To překonám."
"Proč? Ukažte, co pro mě máte."
Lenka položila na stůl papír s pár řádky. Připadala si jako žáček, který nevypracoval domácí úkol.
"Tedy..." Pan Nenadál byl velmi zklamaný.
"Nebojte, když začnu vyprávět, třeba si vzpomenu. Začneme dobýváním vesmíru. První družici vypustilo lidstvo myslím někdy 1957. Snad. Teda to nebylo lidstvo, byli to Rusové. Jmenovala se Sputnik. Byla dost malinká."
"K čemu byla? A jak poznali, že odletěla až do vesmíru?"
"Nebyla k ničemu, ale takhle se poznalo, že tam jde něco poslat . No a pípala. Od toho byla. Její pípání chytali rádiem. A pak vyslali prvního člověka. Jmenoval se Jurij Gagarin a to bylo myslím 12. dubna 1961. Nebo 64? U nás jeden skladatel populárních písniček hned složil oslavnou ódu, aby se zavděčil komunistum."
Lenka zanotovala: "Dobrý den majore Gagarine, tak jsme se konečně dočkali ..."
"Počkejte, já si to nahraju", zapnul Nenadál bravurně na mobilu diktafon.
"Celý svět připil vám rudým vínem", pokračovala Lenka, "lidé vám zezdola mávali. Gagarin byl voják, stíhač a komouš. Pak se šéfum nějak přestal líbit, tak ho dali odrovnat. Oficiálně spadnul se stíhačkou. A my jsme tenkrát zpívali Dobrý den majore Gagarine, tak jsme vás konečně dostali. Později poslali do vesmíru posádku i se ženskou. Jmenovala se Těreškovová a letěla tam, aby se zjistilo, jestli jde ve vesmíru... to. Víte co." Lenka už si všimla, že u některých věcí si musí dávat pozor na pusu, aby nezpůsobila veřejné pohoršení.
"Ve stavu bez tíže to prej dělá potíže. A ona celou dobu bli... zvracela, tak to moc nedopadlo. No a Američani byli úplně hotový, že neletěli do kosmu první a tak se rozhodli, že chtěji být první aspoň na Měsíci. Přistáli tam v červenci 1969. Byl to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. To řek první člověk, který vkročil na něco jinýho než na Zemi. Nechali si to napsat od reklamní agentury. Hezkej slogan. Tohle všechno probíhalo za studený války."
"Studená válka? Co to je?"
Druhou světovou válku, tedy to, co Lenka dokázala dát dohromady, zvládli už včera.
"Studená válka byla následek týhletý normální, co teď bude. Spočívala v tom, že mocnosti jako Amerika se Sovětskym Svazem a jejich spřátelený státy si vyhrožovali a předháněli se, kdo bude mít víc a ničivějších zbraní a kdo bude lepší a tak."
Lenka podrobně vyprávěla o cvičení v plynových maskách, když byla dítě a o boji za mír s atomovou bombou v zádech. Vzpomněla si i na karibskou krizi, válku ve Vietnamu, Korei, Afghánistánu, Kuvajtu, Iráku, povídala o rozpadu Jugoslávie a krvavých zprávách, které odtud chodily.
"To je strašné, strašné... Copak se lidi nepoučejí? Myslel jsem, ne - doufal jsem, že by po Hitlerovi mohl být svět lepší."
"Oni se lidi snaží, ale každou chvíli se od někuď vynoří ňákej primitiv a pak je malér. Ale něco se přece jen zlepšilo. Už se na civilizovaný části Zeměkoule nikdo nesmí diskriminovat kvůli rase nebo pohlaví nebo že je teplej. Všichni byli zděšený, co se stalo za války židům jen proto, že si někdo řekl, že je nemá rád, protože jsou židi."
"Homosexuálové budou považováni za normální?"
"No vidíte, taky byste diskriminoval."
"Ale za rasu nebo pohlaví nikdo nemůže... Jenže za tohle? Vždyť je to nevázanost a zhýralost. Nedostatek sebeovládání."
"Třeba jednou bude tolerovanej i nedostatek sebeovládání. Zhýralost už je tolerovaná."
"Teď ještě ne." Pan Nenadál se tvářil jako Lenčina babička.
"Doktoři tvrdí, že homosexualita je vrozená..."
Pomalu a lopotně se dostávali přes historické události. Lenka s překvapením zjistila, že umí vyjmenovat jak americké, tak československé prezidenty od války až do její současnosti včetně událostí kolem sametové revoluce a oddělení Slovenska.
"Aspoň něco", řekl Nenadál. Doufal, že mu to k něčemu bude. Pilně zapisoval.
"A co vědecký a technický pokrok?"
"Vědecký pokrok. Enrico Fermi objeví neutrino. Subatomární částici, který nikdo moc nerozumí. Lítají k nám ze Slunce." Lenka byla velice pyšná na konkrétní informaci.
"Kdy?"
"No, tak to nevim... Někdy snad kousek po válce."
"Víte o těch - neutrinech - ještě něco?"
"No... Ne."
Pak se rozzářila. DNA. O té toho věděla víc. Vyprávěla o jejím objevu, stavbě i o stavbě buňky. Odrecitovala i svůj zářný kousek o tom, jak se v mitochondriích z kyseliny adenostrifosforečné odloupne jeden fosfor a vznikne kyselina adenosindifosforečná a uvolní se troška energie a tím že tělo topí.
Vyprávěla o objevech o původu člověka, o křížení druhu Homo Sapiens s Neandrtálci v Evropě a o křížení tohoto křížence s Denisanovanem na západě Asie.
Pak ale došlo opět na konkrétní informace. O tranzistoru se musela zmínit.
"Teď jsou v přístrojích jako je rádio elektronky. Když jsem byla malá, vynalezly se tranzistory a všechny přístroje byly rázem menší. Tranzistor je taková malinká elektronka. Jsou z nich sestavené i počítače, protože ty tranzistory můžou být úplně mikroskopický."
"A jaká je jejich konstrukce?"
Emitor, konektor, báze... Lenka mu tohle heslo řekla. Ale třeba tomu nějaký technik porozumí, oslní ho to, zbohatne a změní svět. Ona se vrátí do své doby, která už nebude její, bude úplně jiná, protože právě teď změnila budoucnost. Aby to s tím předáváním informací nepřepískla.
Nenadálovo zklamání až bolelo.
"No tak dobře, a co nějaké nové materiály?"
"Těch bylo. Nejdřív se začaly vyrábět z ropy plasty. Silon, mikroten, polymery, monomery... Pak přišla uhlíková vlákna,nanovlákna, teflon."
"A jestlipak víte, jak se vyráběly? Nebo je to stejné jako s tranzistory?"
Lenka mlčela. Má cenu mu říkat třeba něco o medicíně? Vyšetřeních ultrazvukem, magnetické rezonanci nebo transplantacích orgánů? Nemá. Stejně o nich nic neví.
"Kde jste žila? Vždyť vy vůbec o svém světě nic nevíte! Alespoň z jednoho oboru lidského vědění byste mohla znát nějaké podrobnosti. Proč se sem místo vás nedostal nějaký vzdělaný člověk?"
"Ten by vám nic nevykecal! A třeba už se sem někdo lepší dostal, vidíte přece, jak se váš svět začal v poslední době překotně měnit... Ale jeho jste vy nepotkal!"
"To tedy nepotkal. Tak se uklidněte. Napadlo vás, čím byste vy sama přispěla pokroku? Teď a tady?"
Lenka už o tom uvažovala. Napadla ji hmoždinka. Jenže... jak vlastně přesně vypadá? Nikdy si ten malý kousek plastu pořádně neprohlédla. A jsou tu vůbec nějaké plastické hmoty, ze kterých by se dala vyrobit? A s kým se spojit, aby jí vyrobil prototyp? A proč vlastně, když mají přijít komunisti?
"Vymyslela jsem," řekla zamyšleně, "že bych mohla vyrábět dámský hygienický potřeby, který by byly nepromokavý a na spodní straně by měly nanesenou vrstvu lepidla co je na známkách. To by se navlhčilo a pak by to neklouzalo po prádle. Syntetický samolepicí lepidlo, který na to používáme u nás, ještě nejspíš nikdo nevynaleznul. Z čeho je vlastně lepidlo na známkách?"
Fotograf se hlasitě a srdečně rozesmál: "A proč se do toho nepustíte?"
"Vždyť to nemá cenu! I kdybych prorazila a zbohatla, stejně mi všechno komunisti tři roky po válce seberou!"
"Fuj...", řekla.
"Tak proč to kouříte?"
"To překonám."
"Proč? Ukažte, co pro mě máte."
Lenka položila na stůl papír s pár řádky. Připadala si jako žáček, který nevypracoval domácí úkol.
"Tedy..." Pan Nenadál byl velmi zklamaný.
"Nebojte, když začnu vyprávět, třeba si vzpomenu. Začneme dobýváním vesmíru. První družici vypustilo lidstvo myslím někdy 1957. Snad. Teda to nebylo lidstvo, byli to Rusové. Jmenovala se Sputnik. Byla dost malinká."
"K čemu byla? A jak poznali, že odletěla až do vesmíru?"
"Nebyla k ničemu, ale takhle se poznalo, že tam jde něco poslat . No a pípala. Od toho byla. Její pípání chytali rádiem. A pak vyslali prvního člověka. Jmenoval se Jurij Gagarin a to bylo myslím 12. dubna 1961. Nebo 64? U nás jeden skladatel populárních písniček hned složil oslavnou ódu, aby se zavděčil komunistum."
Lenka zanotovala: "Dobrý den majore Gagarine, tak jsme se konečně dočkali ..."
"Počkejte, já si to nahraju", zapnul Nenadál bravurně na mobilu diktafon.
"Celý svět připil vám rudým vínem", pokračovala Lenka, "lidé vám zezdola mávali. Gagarin byl voják, stíhač a komouš. Pak se šéfum nějak přestal líbit, tak ho dali odrovnat. Oficiálně spadnul se stíhačkou. A my jsme tenkrát zpívali Dobrý den majore Gagarine, tak jsme vás konečně dostali. Později poslali do vesmíru posádku i se ženskou. Jmenovala se Těreškovová a letěla tam, aby se zjistilo, jestli jde ve vesmíru... to. Víte co." Lenka už si všimla, že u některých věcí si musí dávat pozor na pusu, aby nezpůsobila veřejné pohoršení.
"Ve stavu bez tíže to prej dělá potíže. A ona celou dobu bli... zvracela, tak to moc nedopadlo. No a Američani byli úplně hotový, že neletěli do kosmu první a tak se rozhodli, že chtěji být první aspoň na Měsíci. Přistáli tam v červenci 1969. Byl to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. To řek první člověk, který vkročil na něco jinýho než na Zemi. Nechali si to napsat od reklamní agentury. Hezkej slogan. Tohle všechno probíhalo za studený války."
"Studená válka? Co to je?"
Druhou světovou válku, tedy to, co Lenka dokázala dát dohromady, zvládli už včera.
"Studená válka byla následek týhletý normální, co teď bude. Spočívala v tom, že mocnosti jako Amerika se Sovětskym Svazem a jejich spřátelený státy si vyhrožovali a předháněli se, kdo bude mít víc a ničivějších zbraní a kdo bude lepší a tak."
Lenka podrobně vyprávěla o cvičení v plynových maskách, když byla dítě a o boji za mír s atomovou bombou v zádech. Vzpomněla si i na karibskou krizi, válku ve Vietnamu, Korei, Afghánistánu, Kuvajtu, Iráku, povídala o rozpadu Jugoslávie a krvavých zprávách, které odtud chodily.
"To je strašné, strašné... Copak se lidi nepoučejí? Myslel jsem, ne - doufal jsem, že by po Hitlerovi mohl být svět lepší."
"Oni se lidi snaží, ale každou chvíli se od někuď vynoří ňákej primitiv a pak je malér. Ale něco se přece jen zlepšilo. Už se na civilizovaný části Zeměkoule nikdo nesmí diskriminovat kvůli rase nebo pohlaví nebo že je teplej. Všichni byli zděšený, co se stalo za války židům jen proto, že si někdo řekl, že je nemá rád, protože jsou židi."
"Homosexuálové budou považováni za normální?"
"No vidíte, taky byste diskriminoval."
"Ale za rasu nebo pohlaví nikdo nemůže... Jenže za tohle? Vždyť je to nevázanost a zhýralost. Nedostatek sebeovládání."
"Třeba jednou bude tolerovanej i nedostatek sebeovládání. Zhýralost už je tolerovaná."
"Teď ještě ne." Pan Nenadál se tvářil jako Lenčina babička.
"Doktoři tvrdí, že homosexualita je vrozená..."
Pomalu a lopotně se dostávali přes historické události. Lenka s překvapením zjistila, že umí vyjmenovat jak americké, tak československé prezidenty od války až do její současnosti včetně událostí kolem sametové revoluce a oddělení Slovenska.
"Aspoň něco", řekl Nenadál. Doufal, že mu to k něčemu bude. Pilně zapisoval.
"A co vědecký a technický pokrok?"
"Vědecký pokrok. Enrico Fermi objeví neutrino. Subatomární částici, který nikdo moc nerozumí. Lítají k nám ze Slunce." Lenka byla velice pyšná na konkrétní informaci.
"Kdy?"
"No, tak to nevim... Někdy snad kousek po válce."
"Víte o těch - neutrinech - ještě něco?"
"No... Ne."
Pak se rozzářila. DNA. O té toho věděla víc. Vyprávěla o jejím objevu, stavbě i o stavbě buňky. Odrecitovala i svůj zářný kousek o tom, jak se v mitochondriích z kyseliny adenostrifosforečné odloupne jeden fosfor a vznikne kyselina adenosindifosforečná a uvolní se troška energie a tím že tělo topí.
Vyprávěla o objevech o původu člověka, o křížení druhu Homo Sapiens s Neandrtálci v Evropě a o křížení tohoto křížence s Denisanovanem na západě Asie.
Pak ale došlo opět na konkrétní informace. O tranzistoru se musela zmínit.
"Teď jsou v přístrojích jako je rádio elektronky. Když jsem byla malá, vynalezly se tranzistory a všechny přístroje byly rázem menší. Tranzistor je taková malinká elektronka. Jsou z nich sestavené i počítače, protože ty tranzistory můžou být úplně mikroskopický."
"A jaká je jejich konstrukce?"
Emitor, konektor, báze... Lenka mu tohle heslo řekla. Ale třeba tomu nějaký technik porozumí, oslní ho to, zbohatne a změní svět. Ona se vrátí do své doby, která už nebude její, bude úplně jiná, protože právě teď změnila budoucnost. Aby to s tím předáváním informací nepřepískla.
Nenadálovo zklamání až bolelo.
"No tak dobře, a co nějaké nové materiály?"
"Těch bylo. Nejdřív se začaly vyrábět z ropy plasty. Silon, mikroten, polymery, monomery... Pak přišla uhlíková vlákna,nanovlákna, teflon."
"A jestlipak víte, jak se vyráběly? Nebo je to stejné jako s tranzistory?"
Lenka mlčela. Má cenu mu říkat třeba něco o medicíně? Vyšetřeních ultrazvukem, magnetické rezonanci nebo transplantacích orgánů? Nemá. Stejně o nich nic neví.
"Kde jste žila? Vždyť vy vůbec o svém světě nic nevíte! Alespoň z jednoho oboru lidského vědění byste mohla znát nějaké podrobnosti. Proč se sem místo vás nedostal nějaký vzdělaný člověk?"
"Ten by vám nic nevykecal! A třeba už se sem někdo lepší dostal, vidíte přece, jak se váš svět začal v poslední době překotně měnit... Ale jeho jste vy nepotkal!"
"To tedy nepotkal. Tak se uklidněte. Napadlo vás, čím byste vy sama přispěla pokroku? Teď a tady?"
Lenka už o tom uvažovala. Napadla ji hmoždinka. Jenže... jak vlastně přesně vypadá? Nikdy si ten malý kousek plastu pořádně neprohlédla. A jsou tu vůbec nějaké plastické hmoty, ze kterých by se dala vyrobit? A s kým se spojit, aby jí vyrobil prototyp? A proč vlastně, když mají přijít komunisti?
"Vymyslela jsem," řekla zamyšleně, "že bych mohla vyrábět dámský hygienický potřeby, který by byly nepromokavý a na spodní straně by měly nanesenou vrstvu lepidla co je na známkách. To by se navlhčilo a pak by to neklouzalo po prádle. Syntetický samolepicí lepidlo, který na to používáme u nás, ještě nejspíš nikdo nevynaleznul. Z čeho je vlastně lepidlo na známkách?"
Fotograf se hlasitě a srdečně rozesmál: "A proč se do toho nepustíte?"
"Vždyť to nemá cenu! I kdybych prorazila a zbohatla, stejně mi všechno komunisti tři roky po válce seberou!"
Pokračování každou neděli, tedy za týden, 13. 3. 2016 v 19:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
