Konec špatný, všechno špatné - 14. díl
 | Konec špatný, všechno špatné * rodinné sci-fi * 14. díl * Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku. |
* Všechny díly najdete v rubrice "Román na pokračování" .
"Dobrý den,
sejdeme se v pět v hospodě na růžku. Vezměte s sebou mobil.
Lužická"
Tuhle esemesku odnesla Lenka rovnou do Nenadálovy schránky. Nedokázala by čekat...
Její místo bylo obsazené. Co bude dělat? Sedla si k jinému stolu zády do lokálu a vyhlížela.
"Dobrý večer, co se děje?" Fotograf si sedl naproti ní.
"Nic... Jen se ještě potřebuju na něco kouknout..." Lence se trochu vzrušením třásl hlas.
Nenadál jí podal mobil. Dával pozor, aby ho nezahlédl někdo další.
"Tady to nejde... Chtěla bych si sednout támhle... Jak sedí ty dva chlapi", ukázala hlavou do kouta.
On dlouho mlčel.
"To je to místo, na kterém jste se tady objevila, že? Vzala jste si celý můj majetek a teď mi chcete i s tím aparátem utéct zpátky do budoucnosti", řekl překvapen, co to vlastně vyslovil. Tvářil se velmi nevstřícně.
Její místo bylo obsazené. Co bude dělat? Sedla si k jinému stolu zády do lokálu a vyhlížela.
"Dobrý večer, co se děje?" Fotograf si sedl naproti ní.
"Nic... Jen se ještě potřebuju na něco kouknout..." Lence se trochu vzrušením třásl hlas.
Nenadál jí podal mobil. Dával pozor, aby ho nezahlédl někdo další.
"Tady to nejde... Chtěla bych si sednout támhle... Jak sedí ty dva chlapi", ukázala hlavou do kouta.
On dlouho mlčel.
"To je to místo, na kterém jste se tady objevila, že? Vzala jste si celý můj majetek a teď mi chcete i s tím aparátem utéct zpátky do budoucnosti", řekl překvapen, co to vlastně vyslovil. Tvářil se velmi nevstřícně.
Lenka si opřela hlavu do dlaní.
Má pravdu. Jak ho přesvědčí?
Nějak musí. Zkusí to přes citové vydírání. Důsledně začala vypadat jako hromádka neštěstí.
"Já vám nechci s ničím utéct... já se chci jen vrátit. Přišla jsem o děti... a oni o maminku. Sedneme si tam a vy si ten krám budete držet..." Začala docela upřímně slzet a hlas se jí tak nějak zatřásl.
Fungovalo to.
Nenadál se beze slova zvedl a přistoupil ke stolu se dvěma muži. Chvíli jim něco vysvětloval. Pánové se ohlédli k Lence, pak pokrčili rameny a zvedli se. Lenka vyskočila a sedla si na vyprázdněné místo. Byla to ta stejná židle, na které se zhmotnila, jinak to nedokázala definovat. Fotograf usedl vedle ní.
Oba uchopili telefon a Lenka spustila video... Pořád dokola.
Nevěděla, kolik uběhlo času. Už přes slzy neviděla.
Později večer si k nim přisedl Pepík. Zrovna přijel od svých rodičů, kde se svým otcem na Štědrý den mohutně zapil příchod prvorozeného dítěte. Slavil už týden. Teď si přišel vyléčit kocovinu.
"Dobrý večer, tetičko. Myslel jsem, že jste s Aničkou v Čerčanech. Co tady děláte?"
"No co je? Dámy z Prahy se někdy opijou, když je jim mizerně!", řekla Lenka velmi nezřetelně. Neúspěch neunesla a vypila hodně skleniček rumu. Oči mohla od ubrusu odtrhnout jen na chviličku, aby mohla na Pepíka vrhnout rozmazaný pohled. Všechno se jí mihotalo.
Pan Nenadál s Pepíkem ji museli podpírat z obou stran, aby ji večer dostali domů.
Má pravdu. Jak ho přesvědčí?
Nějak musí. Zkusí to přes citové vydírání. Důsledně začala vypadat jako hromádka neštěstí.
"Já vám nechci s ničím utéct... já se chci jen vrátit. Přišla jsem o děti... a oni o maminku. Sedneme si tam a vy si ten krám budete držet..." Začala docela upřímně slzet a hlas se jí tak nějak zatřásl.
Fungovalo to.
Nenadál se beze slova zvedl a přistoupil ke stolu se dvěma muži. Chvíli jim něco vysvětloval. Pánové se ohlédli k Lence, pak pokrčili rameny a zvedli se. Lenka vyskočila a sedla si na vyprázdněné místo. Byla to ta stejná židle, na které se zhmotnila, jinak to nedokázala definovat. Fotograf usedl vedle ní.
Oba uchopili telefon a Lenka spustila video... Pořád dokola.
Nevěděla, kolik uběhlo času. Už přes slzy neviděla.
Později večer si k nim přisedl Pepík. Zrovna přijel od svých rodičů, kde se svým otcem na Štědrý den mohutně zapil příchod prvorozeného dítěte. Slavil už týden. Teď si přišel vyléčit kocovinu.
"Dobrý večer, tetičko. Myslel jsem, že jste s Aničkou v Čerčanech. Co tady děláte?"
"No co je? Dámy z Prahy se někdy opijou, když je jim mizerně!", řekla Lenka velmi nezřetelně. Neúspěch neunesla a vypila hodně skleniček rumu. Oči mohla od ubrusu odtrhnout jen na chviličku, aby mohla na Pepíka vrhnout rozmazaný pohled. Všechno se jí mihotalo.
Pan Nenadál s Pepíkem ji museli podpírat z obou stran, aby ji večer dostali domů.
Začaly hektické týdny. Pro Annu.
Lenka se rozhodla, že její pomoc v domácnosti bude spočívat v houpání miminka.
Anna tak mohla lítat po schodech nahoru a dolů s kýbly vody, uhlí a popela, aby vyvařila a vyprala spousty plenek. Každý den jich zdolávala hromadu spolu s množstvím poslintaných a pokakaných malinkých kojeneckých oblečků.
Lenka se rozhodla, že její pomoc v domácnosti bude spočívat v houpání miminka.
Anna tak mohla lítat po schodech nahoru a dolů s kýbly vody, uhlí a popela, aby vyvařila a vyprala spousty plenek. Každý den jich zdolávala hromadu spolu s množstvím poslintaných a pokakaných malinkých kojeneckých oblečků.
Lenka stáhla špinavé prostěradlo z koše na prádlo. Byl plný různě velkých uválených hadrových panenek. Ona je pomalu začala přebírat a připravovat na vyprání. Co to tu je? Narazila na nějaké dlouhé smotané světlé chlupy. Fuj. Pomalu za ně zatáhla a těžce z koše vyrvala něco tvrdého a těžkého. Překvapeně koukala na svou vlastní hlavu, která měla zavřené oči a velmi klidný výraz v bílé tváři. Kde se tu vzala? Převracela ji v dlaních a prohlížela ze všech stran. Už vypadá dost zestárle, pomyslela si zklamaně.
Hanička se rozeřvala. Lenka sebou trhla. Probrala se. Seděla oblečená do tmavých domácích šatů s malinkým kytičkovaným vzorkem v křesílku pod oknem a na klíně chovala v krásném bílém povijanu svou maminku. Že by se mi vracela představivost? Tentokrát se kvůli tomu necítila divně a provinile. Kdyby se jí vrátilo její snění, třeba by se ocitla zpět ve svojí době. Bude se to snažit nějak podporovat. Dlouhou chvíli jí kolem žaludku přetrvával nepříjemný pocit.
Hanička jako vždycky řvala a její malinký červený obličej vypadal jako rozšlápnuté rajče.
Hanička se rozeřvala. Lenka sebou trhla. Probrala se. Seděla oblečená do tmavých domácích šatů s malinkým kytičkovaným vzorkem v křesílku pod oknem a na klíně chovala v krásném bílém povijanu svou maminku. Že by se mi vracela představivost? Tentokrát se kvůli tomu necítila divně a provinile. Kdyby se jí vrátilo její snění, třeba by se ocitla zpět ve svojí době. Bude se to snažit nějak podporovat. Dlouhou chvíli jí kolem žaludku přetrvával nepříjemný pocit.
Hanička jako vždycky řvala a její malinký červený obličej vypadal jako rozšlápnuté rajče.
Lenka koukala na její malou tvářičku. Ve vzácných chvílích, kdy Hanička neplakala, se v jejím obličeji objevovaly známé a milované maminčiny rysy. Alespoň někdo se mi vrátil, říkala si.
Miminko se časem zklidňovalo a zvykalo si. Anna zase vypozorovala, že když ho dá odříhnout nejen po jídle, ale i v polovině krmení, je pak mnohem klidnější. Lenka tento úkon nazvala "mezikrkačkou."
Nakonec nebude tak zle, říkala si.
Miminko se časem zklidňovalo a zvykalo si. Anna zase vypozorovala, že když ho dá odříhnout nejen po jídle, ale i v polovině krmení, je pak mnohem klidnější. Lenka tento úkon nazvala "mezikrkačkou."
Nakonec nebude tak zle, říkala si.
Začátek okupace se nezadržitelně blížil. Z článků v novinách, které opět pravidelně pročítala, cítila, jak se na hranicích kumulují obludně zduřelá černá mračna.
Lenku v této souvislosti pomalu hryzalo špatné svědomí. Kolem kráčejí dějiny, mnoho celých rodin čeká záhuba a ona se utápí ve svých subjektivních a malicherných starostech. Začala mít pocit, že se chová jako sobec, zbabělec a příživník.
Od svého extempore s posledním pokusem o návrat do své doby se neodvážila ven. Strašně se styděla, jak příšerně se opila. Měla dojem, že by na ni všichni ukazovali prstem. Někdy to musím zvládnout, budu aspoň nakupovat, řekla si.
A tak chodila pravidelně do pekařství a k řezníkovi. Pokaždé přihodila do tašky pár kilo mouky navíc a někdy i olej nebo sůl. Je čas si nasyslovat nějaké zásoby na válečné časy.
Lenku v této souvislosti pomalu hryzalo špatné svědomí. Kolem kráčejí dějiny, mnoho celých rodin čeká záhuba a ona se utápí ve svých subjektivních a malicherných starostech. Začala mít pocit, že se chová jako sobec, zbabělec a příživník.
Od svého extempore s posledním pokusem o návrat do své doby se neodvážila ven. Strašně se styděla, jak příšerně se opila. Měla dojem, že by na ni všichni ukazovali prstem. Někdy to musím zvládnout, budu aspoň nakupovat, řekla si.
A tak chodila pravidelně do pekařství a k řezníkovi. Pokaždé přihodila do tašky pár kilo mouky navíc a někdy i olej nebo sůl. Je čas si nasyslovat nějaké zásoby na válečné časy.
Cestou se po městě začala rozhlížet trochu jinýma očima. Nebylo by špatné vypadnout ze stereotypu péče o miminko a najít si nějakou práci.
Pak ji to napadlo. Za lékárnou si všimla malého firemního štítu:
"Rudolf Krchov, natěrač, lakýrník, písmomalíř".
No jasně! Písmomalířství! Tohle řemeslo umí. Malovala firemní štíty po sametové revoluci, ten první rok, než do republiky vtrhly počítače, samolepky a plottery. Na svůj první plotter si tak vydělala. A kolik bude práce, až se po začátku okupace začnou vyměňovat všechny reklamní tabule za dvojjazyčné.
Ihned zajde do drogerie pro barvu a štětce, musí panu Krchovovi ukázat nějakou jednoduchou malbu písma, aby věděl, že to umí.
Dveře rozhoupaly malý zvon, když vstoupila do drogerie.
"Čím posloužím", otázal se pan drogista v malé bílé čapce, která vypadala jako noční čepeček.
"Dobrý den, potřebovala bych nějakou barvu, která rychle schne, existuje něco takového?" Necítila se na to, aby malovala olejovou barvou, které trvá několik dnů, než vůbec přestane lepit, ale kdy nastal pokrok ve výrobě syntetických laků, to neměla tušení.
"Měl bych tu krásnou barvu značky Rubbol AZ. Tu bych vám doporučil, když nechcete dlouho čekat, až vám barva zaschne. Co potřebujete nalakovat?"
"Ále, jen takovou malou desku..." Lenka neprozradila, co chystá. Určitě se tu všichni živnostníci znají a nechtěla, aby si pan Krchov myslel, že mu někde vzniká konkurence. Koupila barvu a několik různě silných plochých štětců.
Ještě musí do knihkupectví. Nebude si vymýšlet žádné iniciály, na to neměla náladu. Koupí si knihu typografie a vybere si v ní nějaké pěkné ozdobné písmo. Cestou si prohlížela všechny firemní štíty a další nápisy, aby vstřebala současnou módu a okoukla kvalitu práce. Moc vysoko tu laťka není. Neměla pochybnosti, tu práci určitě dostane.
Netušila, že se vydala ke své druhé časové křižovatce.
Pak ji to napadlo. Za lékárnou si všimla malého firemního štítu:
"Rudolf Krchov, natěrač, lakýrník, písmomalíř".
No jasně! Písmomalířství! Tohle řemeslo umí. Malovala firemní štíty po sametové revoluci, ten první rok, než do republiky vtrhly počítače, samolepky a plottery. Na svůj první plotter si tak vydělala. A kolik bude práce, až se po začátku okupace začnou vyměňovat všechny reklamní tabule za dvojjazyčné.
Ihned zajde do drogerie pro barvu a štětce, musí panu Krchovovi ukázat nějakou jednoduchou malbu písma, aby věděl, že to umí.
Dveře rozhoupaly malý zvon, když vstoupila do drogerie.
"Čím posloužím", otázal se pan drogista v malé bílé čapce, která vypadala jako noční čepeček.
"Dobrý den, potřebovala bych nějakou barvu, která rychle schne, existuje něco takového?" Necítila se na to, aby malovala olejovou barvou, které trvá několik dnů, než vůbec přestane lepit, ale kdy nastal pokrok ve výrobě syntetických laků, to neměla tušení.
"Měl bych tu krásnou barvu značky Rubbol AZ. Tu bych vám doporučil, když nechcete dlouho čekat, až vám barva zaschne. Co potřebujete nalakovat?"
"Ále, jen takovou malou desku..." Lenka neprozradila, co chystá. Určitě se tu všichni živnostníci znají a nechtěla, aby si pan Krchov myslel, že mu někde vzniká konkurence. Koupila barvu a několik různě silných plochých štětců.
Ještě musí do knihkupectví. Nebude si vymýšlet žádné iniciály, na to neměla náladu. Koupí si knihu typografie a vybere si v ní nějaké pěkné ozdobné písmo. Cestou si prohlížela všechny firemní štíty a další nápisy, aby vstřebala současnou módu a okoukla kvalitu práce. Moc vysoko tu laťka není. Neměla pochybnosti, tu práci určitě dostane.
Netušila, že se vydala ke své druhé časové křižovatce.
Pokračování každou neděli, tedy za týden, 26. 3. 2016 v 18:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
