Konec špatný, všechno špatné - poslední díl

Konec špatný, všechno špatné * rodinné sci-fi * 16. díl * Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

* Všechny díly najdete v rubrice "Román na pokračování" .

Finále

Lenka stála za velkým francouzským oknem se silným sklem a hleděla ven na rozbouřenou mořskou hladinu. Nad malým tichomořským ostrůvkem se klenulo azurově modré nebe. Na vlnách se vytvářela pěna. Bylo jí tolik, že pokrývala moře kam oko dohlédlo a hladina připomínala zasněženou pláň. Vítr hnal pěnu na pobřeží. Na pláži si hrály houfy dětí, které stavěly velké dorty z písku a pěnou je zdobily jako šlehačkou. V dálce zahlédla svou dospívající dceru ve věku, když ještě nebyla dospívající. Hrála si s ostatními dětmi. Lenka se opřela oběma rukama o chladné silné sklo a začala volat. Z úst jí nevyšlo ani hlásku. Pěstí udeřila do skla.

---

S trhnutím se probudila. Svítalo. Co to je za rány? Pepík zase dělá scény?
Vyskočila z postele a jen v noční košili vyběhla z kumbálu. Anna právě s vyděšeným výrazem odemykala dveře.
"Co se děje?"
"Nevím..."
Lenčin pohled náhodně padl na list kalendáře vedle dveří. Ještě tam viselo včerejší datum, 24. červenec. Dneska je dvacátýho pátýho, jako bylo v mojí době, když jsem tam odtud zmizela... proběhlo jí nesoustředěně hlavou. Zapomněla jsem zničit ten film...
Jen Anna dveře pootevřela, někdo je zvenku prudce rozrazil. Do kuchyně vtrhli dva muži a jedna žena v německých policejních uniformách. Následoval je muž v dlouhém černém koženém kabátě.
"Alles aufstehen! Alle Personen die sich in der Wohnung einhalten, sofort her!"
"Všichni vstávat! Všechny osoby, které se zdržují v bytě, okamžitě sem!", překládal jeden z policajtů.
Pepík ospale a vyděšeně vyšel z ložnice. Nestačil říct jediné slovo, když mu jeden z Němců zkroutil ruce za zády.
"Ihre Dokumente! Bringen Sie sofort die Dokumente von allen in der Wohnung!"
"Vaše doklady! Přineste ihned doklady všech osob v bytě!"
Anna běžela ke kredenci. Tak se jí třásly ruce, že se jí chvíli nedařilo otevřít truhličku, ve které je měla uložené.
"To bude nějaký omyl, my jsme slušná rodina..." Anna se zajíkala. Podala všechny papíry do velitelsky natažené ruky muže v koženém kabátě.
Z ložnice se ozval pláč Lenčiny maminky.
"Bringen Sie das Kind!" poručila žena v německé policejní uniformě.
"Přineste to dítě", překládal policajt.
Anna běžela do ložnice a muž v koženém kabátě se otočil k Lence:
"Und Sie?"
Lenka přinesla z kumbálu svoje padělané řidičské oprávnění a třesoucí se rukou mu ho podala.
Chvíli si ho prohlížel a pak řekl: "Das ist alles?"
"Ještě mám tohle... Přišla jsem z jiný doby...", a podala mu občanku a řidičák, oba s rokem narození 1966 a datem vydání 2010.
"Noch halse ich dieses. Ich bin von anderen Zeitraum gekonnen", přeložil její slova policajt.
Muž v koženém kabátě si oba doklady prohlížel. Pak pro jistotu vytáhl z kapsy brýle a pozorně je prostudoval.
"Was ist das? Machen Sie spaß?", zařval jí zblízka od obličeje a kartičkami jí třepal před očima.
Zároveň policajtka vytrhla Anně z náruče Lenčinu maminku a rychlým krokem s ní odcházela. Pepík se začal cukat. Anna se Lence podívala do očí, dlaní si zakryla ústa a vykřikla.
Lenka věděla, co se stane. Všechny je odvedou do vězení, pak k formálnímu soudu a nakonec na smrt. Kdo ví, co se stane s Haničkou. Nejspíš skončí v siročinci, v adopci nebo dokonce někde v Německu... Měla pocit, jako by nad hlavou slyšela temné hřmění.
"Alle werden mit uns gehen!", zařval muž v koženém kabátě.
"Půjdete všichni s námi.", řekl policajt.

Lenka najednou necítila své srdce. Pomalu se začala rozplývat. Zvedla ruku a držela si ji před očima. Průhledněla, mizela. Jeden z policistů po ní hmátl a jeho ruka prošla skrz její tělo. Něco zařval, ale Lenka slyšela už jen nezřetelnou vibrující ozvěnu. Nakonec se ani nenarodím, nikdy jsem neexistovala, všechno, všechno jsem zkazila, byly její poslední myšlenky. Velké vyděšené oči Anny byl poslední obraz, který bledl s jejím nenávratně mizejícím vědomím.
Chvilku byla ještě mořskou pěnou v rukou dětí.

Dvě tajemné bytosti podobné mlhavým obláčkům páry, které nepatrně, ale opravdu jen nepatrně světélkovaly, se pohupovaly mimo čas a prostor.
"Že to byl bezva fór, co?", řekla první a maličko se smíchy zatřepotala.
"No, taky jsem se pobavila. Takhle někoho fláknout zpátky v čase! Co má jeden s tou věčností dělat, že jo?", odpověděla druhá.
"Budeme to dělat častěji, viď? Udělá to v těch časových liniích pěknej hokej", mínila první.
Obě se dlouho malinko třepotaly.
Náhoda s Osudem si spolu rády hrály.
"Nebuď tak škodolibá", řekl potom Osud Náhodě. "Musíme to dát nějak do pořádku."
"Ale no jo, já vím. To nebude problém. Ale tahle si o to fakt koledovala."
"No jo, skoro nevnímala svůj život, viď? A nevážila si ho! Hlavu furt někde jinde a nejvíc v minulosti!"
"A koho si vybereme teď?"

Doslov

Děkuji vám, že jste dočetli až do konce.

Jak jsem psala v hlavičce, většina postav je skutečná. I jejich osudy. Samozřejmě bez toho, že by někdo přišel z budoucnosti a s jejich životy zamával. Rodina Lenky přežila válku ve zdraví, dluhy splácela až do smrti Jiřího. Rodina ze strany Lenčina otce přes peripetie kvůli židovským předkům také nakonec nedopadla nejhůř. Nejvíce jí ublížili komunisté. A dědeček Lenčina muže byl opravdu popraven, jak je popsáno v příběhu. I další drobné reálie a vedlejší postavy jsou pravdivé. On život si toho navymýšlí víc, než by člověk vůbec věřil.

Že Lenka jsem já, to vás už asi napadlo. Co se týče povahy, myslím, že to celkem odpovídá, ale k cestě do minulosti naštěstí nedošlo.

Vymyšlení jsou jen fotograf Nenadál a pan Krchov.